Byzmag

Prof. MUDr. Pavel Ventruba, DrSc., MBA

Vymře český národ?

Odpovědi na tuto otázku nám předal profesor Pavel Ventruba.

Pan Prof. MUDr. Pavel Ventruba, DrSc., MBA je přednostou Gynekologické-porodnické kliniky Lékařské fakulty Masarykovy univerzity a Fakultní nemocnice Brno v Bohunicích, lékařským náměstkem Fakultní nemocnice Brno v Bohunicích. Je předsedou Odborné společnosti pro asistovanou reprodukci, dlouholetým členem Vědecké rady ministerstva zdravotnictví ČR a Lékařské fakulty Masarykovy univerzity, členem grantové agentury ministerstva zdravotnictví ČR. Je hlavní odborník pro gynekologii a porodnictví. Dále je členem redakčních rad odborných časopisů a zároveň je autorem a spoluautorem více jak 200 původních prací, absolvoval více jak 520 přednášek na našich či zahraničních konferencích. V neposlední řadě nesmíme zapomenout na vystudování MBA na B.I.B.S.  Byl u zrodu prvního umělého oplození, které se uskutečnilo v roce 1982. V současné době se zabývá rozvojem nových metod a diagnostiky léčby poruch plodnosti, reprodukční endokrinologii a operativou.

Před více jak 30 lety jste asistoval u prvního porodu dítěte, které bylo uměle oplozeno. Vzpomínáte si ještě na tuto událost?

Vzpomínám si na to velmi dobře, bylo to na podzim roku 1982, shodou okolností proběhly loni oslavy tohoto 30. výročí. Byla to záležitost, která byla prioritní nejenom pro tehdejší Československo, ale taky pro celou střední Evropu a byla to záležitost, která nám byla s odstupem času uznána jako světová priorita metody umělého oplození tzv. metodou asistované reprodukce. Takže je doopravdy na co vzpomínat a jsem přesvědčený, že to pro nás bylo nesmírným přínosem. Co se týče celkového vzpomínání, tak to by bylo opravdu na dlouho. Ale pamatuji celý tento kolektiv, dokonce se pravidelně setkáváme. Poslední takové setkání proběhlo na podzim roku 2012, kde proběhla oslava 30. výročí. Zde jsme dostali ocenění i ze strany naší odborné společnosti a celé české gynekologické a porodnické společnosti pro celý tým. Byla to především týmová práce, bez toho by to nešlo. Na samotném začátku nic nebylo.

Co stálo na začátku tohoto projektu?

 Byla jenom chuť a myšlenka. Začali se vyvíjet metody, přístroje, nové léky a postupy. Postupně se vše začalo rozvíjet do dnešních rozměrů. Ta původní myšlenka byla, že to bude určeno pro ženy, kterým chybí vejcovody nebo je mají nenávratně poškozeny a nemohou díky tomu otěhotnět. To bylo na začátku. V současné době téměř neexistuje faktor poruch plodnosti, který by se těmito metodami nedal řešit. Musíme si uvědomit, že to není klasické IVF, tzv. in vitro fertilizace oplodnění vajíčka spermiemi mimo organizmus ženy na misce či ve zkumavce, ale jsou to mikromanipulační techniky, jsou to genetické metody, jsou to otázky dárcovství, otázky náhradního mateřství, je to prostě dnes už nejenom metodika či skupina diagnostických technik a léčebných metod, ale je to celý obor reprodukční medicíny. A v tomto oboru jsou dnes do toho zapojení odborníci z více profesí.  Takže dnešní setkání již není jenom o setkání doktorů, kliniků, ale i genetiky, imunology, urology, andrology, psychology a dalšími kolegy, abych na někoho nezapomněl.

Byla jenom chuť a myšlenka. Začali se vyvíjet metody, přístroje, nové léky a postupy.

 

 

 Od té doby uteklo už hodně, a dá se říct, že tento program, se kterým jsme začínali, je dneska zcela na profesionální úrovni. Rozšířilo se prakticky z jednoho pracoviště v tehdejším Československu na více univerzitních pracovišť. Rozšíření se zaměřilo i do privátních center. V současné době je u nás téměř 40 pracovišť. Pracoviště jsou na velmi dobré úrovni.

Já jsem byl v minulém období předsedou sekce aplikované reprodukce, v současné době jsem místopředsedou. Od počátku jsem tuto organizaci s panem profesorem Pilkou v Brně zakládal, dělal jsem mu dlouhá léta vědecké sekretáře, takže se na tom podílím jak na úrovní tuzemské, tak mezinárodní. Protože jsme zastoupení v celosvětových organizacích, kterých se pravidelně účastníme jejich evropských a světových setkání. A dá se říct, že Česká republika byla nejenom u zrodu, byla taky jedna z prvních, která se do toho zapojila. Česko je tou zemí, která je v popředí.

V současné době je poměrně rozšířena otázka dárcovství. Především dárcovství gamet, dárcovství embryí a vzhledem k tomu, že v některých zemích světa jejich legislativa dosud není. Nebo je, ale je restriktivní, tak do Česka jezdí dosti zahraničních párů. Není to jenom na to umělé oplození, ale především na ten vlastní program, protože ty naše výsledky jsou na velice dobré úrovni. Je to díky dostupnosti a celkové ceny, která je pro zahraniční páry zajímavá. Z tohoto důvodu využívají celý zdravotnický proces a díky volného času svůj pobyt spojují s dalšími regeneračními procedurami a kulturními akcemi.

O příčinách neplodnosti jak u žen, tak i u mužů se napsalo mnoho článků. Jaké jsou z vašeho pohledu ty hlavní příčiny?

Na počátku jsme řešili problém poruch poškození vejcovodů. Takže jsme vycházeli z metod, které se snažili to zlepšit. To nás přimělo rozvíjet operační metody mikrochirurgii klasickou, břišní mikrochirurgii následně laparoskopickou metodou zlepšit lékařskou činnost, funkci a umožnit ženám, aby následně otěhotněli spontálně. Ale ukázalo se, že to ne vždy je možné. Protože těch negativních faktorů díky změně životního stylu začalo narůstat, nastupovali nové onemocnění, záněty, sexuálně přenosné choroby. Tím vznikali srůsty v malé pánvi, záněty vejcovodů, takže se muselo přistoupit k náhradě vejcovodů. Kontinuálně se dá říci, že začíná narůstat ten mužský faktor, andrologický faktor, kdy dneska už ten podíl je rovnocenný. Samozřejmě jsou statistiky, kdy se hovoří 60 a více procent, někde 40%.  Ale to je dáno tím, že těch faktorů je více. Faktory se kombinují, a velice zřídka je pouze jeden faktor poruch plodnosti. Já už se snažím nemluvit o poruchách plodnosti, protože ta neplodnost de facto může být pomíjivá a může být řešitelná.

A jaké jsou další faktory?

Na jednu stranu se ví, že plodnost klesá jak u žen, tak u mužů. Na druhé straně my víme, že to je i vlivem genetiky. Především se zde podílí životní styl, stres, kouření, drogy a alkohol.

Jednou z dalších negativních faktorů v reprodukčním životním cyklu žen je jejich rozhodnutí počít první dítě po 30 letech. Protože plodnost od 25 let věku ženy kontinuálně klesá.

Když jsme začínali, tak se uvádělo, že cca 15% párů, ( v tu dobu se hovořilo o manželských párech ) je nechtěně neplodných. Dneska ta statistika je velice obtížná, protože se nemluví o manželských párech, protože je zde mnoho párů, které žijí na tzv. psí knížku, takže to řeší, jestli otěhotní nebo ne. Ale dá se předpokládat, že na jednu stranu klesá plodnost, na druhé straně se zvyšuje úspěšnost léčby. Když jsme začínali, tak to první těhotenství bylo v roce 1982, druhé těhotenství bylo s odstupem dvou let. Během prvních 5 let jsme dosáhli 10 porodů. Následně to zrychlovalo. V současné době se mluví o miliónech dětí na světě porozených těmito metodami. V Česku si musíme uvědomit, že se pohybujeme na 20 tisících výkonů ročně.

Jaký je rozdíl mezi vaší klinikou a ostatními klinikami?

Naše pracoviště, které bylo historicky první, oproti ostatním soukromým i nesoukromým klinikám, se neustále podílí na vědeckovýzkumných projektech a vzdělávání. Ale taky řeší komplexní řešení. Musíme si uvědomit, že to není jenom ta hezká záležitost, ale že jsou u tohoto jistá rizika a komplikace. Takže náš úkol tady je a stále bude i ve výchově našich kolegů a kolegyň.

Dneska se v médiích propírá, že česká populace vymírá. Je toto ještě o poruchách plodnosti?

Vymíraní české populace už není tak o poruchách plodnosti, ale především o životním stylu. A co vnímáme, tak o počtu narozených dětí nejen v manželských párech. Dříve bylo standartně 2 až 4 dětí v rodině, dnes se průměr plodnosti pohybuje na 1 až 1,5. Minimálně bychom se měli pohybovat nad 2. Jde o to, aby počet zemřelých byl nahrazen počtem narozených.

Ve svém profesním životě jste stihl mnoho. Přes vydávání publikací, přednášení na zahraničních konferencích až po vystudování manažerského titulu MBA na B. I. B. S. v Brně. Co vás přimělo vystudovat MBA?

Dá se říct, že od počátku této profesní dráhy se snažím dělat věci nové, které mě zajímají a které mě rozvíjí. Na začátku jsem byl na pozici lékaře a s postupem času a s vývojem naší problematiky jsem se dostal do vyšších pozic naší profesní struktury. V roce 1993 jsem se stal přednostou kliniky, zároveň se stal vysokoškolský učitel a to mě pomohlo k vydávání publikací, k přednáškové činnosti na různých setkáních jak v česku, tak i na mezinárodních konferencích. Od poloviny 90 let. jsem byl ve vědecké radě, v grantové agentuře, dále jsem byl předsedou těchto jednotlivých aktivit. Více než 5 let jsem náměstkem ředitele Fakultní nemocnice Brno v Bohunicích pro reprodukční medicínu, takže mám na starost celou tuto problematiku. A v průběhu 20 let došlo k propojení gynekologicko-porodnických klinik a z toho vyplývala manažersko-řídící funkce. Sloučili se klinika na Obilném trhu a klinika tady v Bohunicích. V současné době se opět oprášil projekt výstavby jedné velké kliniky tady v prostorech FN Brno. Takže mít na starosti tyto kliniky, být náměstkem a mít pod sebou cca 600 lidí, je už opravdu nutné mít manažerské schopnosti a dovednosti.

Abych byl dobrým manažerem, zvolil jsem si studium MBA. Bylo velmi zajímaví se potkat s mladými manažery, které zdravotnictví spojené s manažerskou funkcí si nedovedla představit. Avšak při studiu i oni změnili názor a bylo velmi zajímavé s nimi sdílet myšlenky a inspirace. I když jsem byl ve skupině studentů nejstarší, nebylo to na komunikaci a na sdílení vědomostí znát. Studium MBA bylo určitě velmi přínosné.

Proč zrovna B. I. B. S. v Brně?

Byla to souhra náhod, protože jsem věděl, že i můj syn se o tuto školu zajímal. Ale i v době mého rozhodování již probíhali školení, přednášky a konkrétně B. I. B. S. do zdravotnictví těchto aktivit měl více, takže tady byla i spolupráce v rámci naší nemocnice a tím pádem, když jsem měl potom úvodní rozhovor co je možné studovat, co je možno se dozvědět, tak mě to zaujalo. Tím pádem jsem se rozhodl, že do toho půjdu a nakonec se mě to podařilo dokončit. Vnímám, že toto studium by měl mít každý řídící pracovník.

Jaký máte pohled na jmenovací procesy Profesor?

Já to sleduji delší dobu, protože i mě se týkalo jmenování titulu Profesor, a jedná se o dlouhodobý proces, který se stále vyvíjí. Problém vidím především v kritériích, které se neustále mění. Dneska je otázka, kdo to má jmenovat. Zda-li se bude srovnávat se zahraničím, se světem. Já se domnívám, že teď už bývalý ministr školství Petr Fiala, že to řešil s nadhledem a že ten jeho přístup a ten názor vyjadřuje asi názor akademické obce. Tzn., že by se to jmenování mělo vrátit vysokým školám a univerzitám. Jde o splnění kritérií, a aby to byli docenti a profesoři dané školy. Jedním z důležitých faktorů je, aby za těmito profesory stála škola, aby byli schopni rozvíjet ten obor a tu oblast, aby měli i svůj tým.

Jsou to pozice spojené s významným dopadem na velkou část české společnosti. Jmenováním je především poděkování školám, pracovním týmům, rodinám. Proces jmenování je procesem zaručující kvalitu osobnosti a je to závazek vůči společnosti.

Má dnešní politická scéna vliv na chodu nemocnice?

Zdravotnictví, školství je záležitost, která je postihující celou společnost. Měla by být řešena koncepčně, napříč politickým spektrem a je to i otázka společenského zadání, či přístupu. Co se týče zdravotnictví, tak ta prodělala určité vývojové krize. Ale tyto problémy se vyskytly i v dobách stabilních vlád, takže současný politický vývoj nebude mít velký vliv. Jelikož se jedná o dlouhodobé projekty, tak se může něco zastavit, něco zrušit, něco urychlit. Zdravotnictví se vyvíjí a je dnes na celém světě problém, jak financovat tento kolos. Ale to je i ve světě běžné.

 Když se podíváme na váš životní příběh, jak kloubíte profesní a rodinný život?

Nejen pro mne, ale hlavně pro rodinu to bylo a stále je velmi náročné. Ale moje žena a moji synové byli a jsou velice tolerantní, respektovali a respektují moje záliby, moje zájmy a stále mě umožňují toto pracovní nasazení. Z toho všeho vyplívá, že na mé manželce leží podstatný díl výchovy obou synů. Jsem si vědom, že kdybych neměl toto zázemí, tak nejsem tam, kde dneska jsem a co všechno umím. Ale pevně věřím, že jsem měl a že ještě mám vliv na výchovu už jenom tím, že moji synové nasávají atmosféru, pracovní nasazení a hlavně že to co dělám, dělám pro lidi.

Malý důkaz je ten, že můj starší syn je plastickým chirurgem a mladší syn je inženýr ekonomie, momentálně studující práva.

Když se podíváte zpět na váš život a měl možnost začít znovu. Co by jste změnil?

Zřejmě nic.  Možná to pro někoho zní nadsazeně, ale do této chvíle jsem ničeho nelitoval. Ať je to obor či specializace a nakonec i současná funkce přednosty. Protože kdyby člověk začal litovat, měl by všeho nechat.



Partneři