Byzmag

Lukáš Kvapil

Šestnáct let je v aktivní službě u Vojenské policie. Sice se už o Lukášovi Kvapilovi vědělo, a to především jako o úspěšném závodníkovi dálkové rallye, ale do širokého povědomí vstoupil až svou účastí na nejtěžším závodě světa, kterým je Rallye Dakar. Bez zaváhání zastavil u zraněného italského kolegy, i když mu šlo o cenné vteřiny, a poskytl mu první pomoc. Na trasu se opět vydal až po příjezdu záchranářů. Bohužel pomyslnou cílovou rovinkou neprojel, téhož dne také havaroval, byl vážně zraněný a ze závodů musel odstoupit. Přesto věděl, že udělá vše pro to, aby v roce 2018 stál opět na startu.

Oficiální název vaší pozice je vcelku složitý, jak byste ji přiblížil našim čtenářům?

Jsem voják Armády České republiky. Sloužím na velitelství ochranné služby jako instruktor. Mám pod sebou instruktory, kteří se starají o ostatní instruktory i vojáky. Dohlížím na to, aby byl správně vedený výcvik u vojenské policie. Je to pozice manažera, který předává svoje zkušenosti instruktorům. Koriguji jejich směr, a to především díky vlastním zkušenostem.

Cvičíte jenom pro české sbory, nebo i pro zahraniční?

Tak my máme to obrovské štěstí, že můžeme spolupracovat, protože když se člověk uzavře do sebe, vidí jenom to svoje a nepřijímá zkušenosti ostatních, tak se nemůže posunovat dál. Probíhají spolupráce na mezinárodní úrovni a vzhledem k tomu, že jsem voják armády ČR a armáda je členem NATO, tak si předáváme zkušenosti s aliančními vojsky.

Co rozhodlo o tom, že jste vojákem?

Dlouho jsem o tom přemýšlel. Vzorem mi byl můj otec, který dlouho sloužil u policie. Ve svých dvaceti letech jsem musel nastoupit základní vojenskou službu. Narukoval jsem a stal jsem se členem motocyklové jednotky Hradní stráže, kde jsem viděl motorky, které doprovází prezidenta. Tak začala moje kariéra u armády. Prošel jsem všemi stupni, od základního stupně jsem došel k důstojnickému. Byl to doopravdy obrovský zážitek. Absolvoval jsem výběrové řízení a takový ten impulz byl to, že jsem poznal pozadí při základní vojenské službě. Uvědomil jsem si, že mě to baví a že to není pouze o tom drilu, jak si všichni myslí.

Jaký musí být voják dnes? Myslíte, že stále platí stigma „zelený mozek“?

Já jsem poznal to, že člověk musí mít určitou dávku pokory, protože i když může být nejlepší ve všem a nebude mít pokoru, tak je to vlastně cesta do pekel. Přijmutí toho, že nejsem sice nejlepší, ale stejně se mám stále co učit, je pro mě to největší ponaučení. Označení „zelený mozek“ je dávný přežitek, který možná někde koluje, ale rozhodně už to tak dávno není. Naše armáda má punc kvality. Jsem v armádě šestnáct let a můžu srovnávat. Došlo k obrovským změnám a voják je velice prestižní místo. Dneska armáda nabízí střední školu s maturitou, pak nabízí i vysokou školu a pro všechny tyto absolventy už má automaticky nabídku zaměstnání.

Jakou prestiž má naše armáda v Evropě?

Patříme mezi ty nejlepší koaliční vojáky. Naši specialisté, chemici, speciální jednotky a další jsou velice ceněni. Sám jsem to cítil, když jsem byl v zahraniční misi. Když člověk nese českou vlajku, tak je automaticky považován za velice zkušeného vojáka, protože u nás je kladený velký důraz na jazyky a na přípravu. Já sám mám angličtinu a francouzštinu.

Myslíte si, že je vaše dráha života předurčená?

Nepodléhám osudu, ale myslím si, že každý má nějakou svoji cestu napsanou. Jenom se odchyluje svými činy, takže v osud určitým způsobem věřím a myslím si, že každý má nějakou tu dráhu osudu napsanou. Já si myslím, že moje dráha je taková, že jsem musel poznat to špatný, abych si vážil toho dobrého. Takže člověk jde nahoru a poznává kolem sebe lidi, díky kterým jde nahoru, ale musí si je pamatovat, protože může jít dolů. Mně se přesně tohle stalo. Byl jsem nahoře, byl jsem dole, a teď si myslím, že jdu zase nahoru. Vždycky bude přede mnou něco, co bych si chtěl splnit.

Z čeho má voják největší strach, když je na misi? Co se v něm vlastně děje?

Mám za sebou tři zahraniční mise – to je hlavní náplň mojí práce. Působil jsem jako mentor instruktorů v Iráku a jako člen ochranného týmu v Afghánistánu. Je to velká zkušenost a služba armádě a České republice. Strach je přirozená věc. Když někdo nemá strach, tak to většinou nedopadá dobře. My jsme připravováni a cvičeni jak fyzicky, tak i psychicky. My prostě máme podporu v tomhle všem. Přijedeme, splníme svůj úkol v zahraniční misi, vrátíme se zpátky a tím je to vyřešené. Tím, že jsme na to připravení a vycvičení, tak z toho nemáme žádné následky, ba naopak jsme hrdí na to, že jsme v té zahraniční misi byli.

Jak moc jste okolo sebe cítili nebezpečí? Jaký je ten pocit doopravdy, když se ocitnete ve válce?

To se nedá jen tak říct, protože jsme na to cvičení. Jdeme tam, splníme svůj úkol, vrátíme se zpátky a necháme to tam. Nebezpečí tam je, my to víme a děláme všechno pro to, aby se to nepřeneslo k nám do České republiky. Prožili jsme to, ale jsme na to připravení. Je to naše služba.

Jak se díváte na novodobé válečné filmy?

Mně se líbí filmy z druhé světové války, ale pořád jsou to jen filmy. Musíte to brát tak, že ta spousta věcí, co tam je, musí být ztvárněna způsobem, aby zaujala diváka. Vzhledem k tomu, co jsem zažil, beru tyto filmy tak trochu s úsměvem. To máte jako počítačové hry. Podle pravdy jsou pouze některé věci.

Jak žije voják, jaký má prostor pro svůj život?

Úplně stejný jako každý jiný. Je to práce, je to služba, je to i koníček. My to vnímáme jako poslání. Je to to samé, co u záchranářů, policistů nebo hasičů. Je to věc, se kterou jsme spjatí. Rodiny to vědí, podporují nás, protože bez toho by to nešlo. Moje rodina mě plně podporuje a je hrdá na to, že jsem vojákem.

Váš život se stále točí okolo motorek, jak se tedy vše postupně odvíjelo až k dnešku?

V patnácti jsem začal jezdit juniorskou reprezentaci v enduru, pak jsem se dostal k vojenské policii na motorky a postupem času jsem se dostal na ochrannou službu. Prošel jsem si těmito pozicemi a skončil jsem jako osobní ochránce našich nejvyšších představitelů, což byl můj sen. Začínal jsem s řízením motorky, pak jsem začal řídit speciální vozidla a pak jsem dělal samotnou osobní ochranu. Nějakým způsobem jsem se vypracoval, ale motorky jsou spjaté s celým mým životem. Ať chci nebo ne, prostě se k nim stále vracím.

Je Dakar vaším klukovským snem?

U mě se vlastně sen stal skutečností. Už jako malý jsem hltal zprávy o výsledcích Čechů na Rallye Dakar v čele s panem Lopraisem. Byl to můj klukovský sen od šesti let. Nijak jsem po tom nešel, ale nějak se ty dráhy nakonec potkaly a já jsem dostal tu možnost postavit se na start. Dostal jsem se do Armádního vojenského centra Dukla Praha. Motorky mě provází celý můj život, nějakým způsobem se to propojilo a armáda mě v tom neskutečně podpořila. Dostal jsem se tak i na Dakar, na čemž jsem pracoval tři roky. Nikdy jsem netvrdil, že chci vyhrát Dakar, chtěl jsem zažít tu atmosféru a to jsem si splnil. Letos v lednu jsem se postavil na start tohoto nejprestižnějšího, nejtěžšího závodu na světě a tím jsem si splnil svůj sen.

Musel jste skončit už ve druhé etapě, přesto zasloužíte obdiv. Přispěl jste k záchraně lidského života, když jste pomáhal oživovat svého soupeře. V téže etapě jste sám havaroval a závod tím pro vás skončil. Ministr obrany Martin Stropnický vás za tento čin vyznamenal. Jak to vnímáte?

Těch ocenění přišlo několik, ale upřímně já bych byl raději, kdybych dojel Dakar, kdyby se to vůbec nestalo a já závod dokončil. Je to věc, kterou tam udělalo mnoho závodníků přede mnou. To, že tam někdo někomu pomohl, se tam děje dnes a denně. To, že jsem u toho byl, na mě prostě padlo. To, že jsem pak nedojel, to nijak neovlivnilo. Můžeme si říkat, co by kdyby, ale ono se to stalo a já to nějak přijal. Všech ocenění si hrozně vážím. Udělal jsem věc, jako každý jiný a jsem za to rád, ale všechno bych vyměnil za to, abych neměl to zranění a já si tady povídal o tom, že mám medaili a že jsem dojel Dakar. To je asi celý.

Jak ten sen probíhal?

Silným zážitkem je především to, když stojíte na startovní rampě, kdy vás sleduje celý svět, doslova tisíce lidí. Když jsem tam stál, tak ta atmosféra na vás opravdu dýchne. Bylo to dáno možná i tím, že jsem startoval mezi těmi nejlepšími na světě. Užíval jsem si to. Bohužel druhý den jsem skončil, protože jsem měl těžké zranění, ale to k tomu prostě patří. Dakar je takový, je to opravdu nejtěžší závod a já jsem hrozně rád, že jsem tam byl, a budu dělat všechno pro to, abych se tam dostal zpátky.

Před tím jsem jezdil evropský a světový pohár v dálkové rallye a dařilo se mi. Za to hrozně děkuju. Dařilo se mi obsazovat přední místa mistrovství Evropy a byl jsem na předních příčkách mistrovství světa. Dakar bylo takové vyvrcholení. Osahal jsem si to, omakal, abych se pokud možno umisťoval na dalších Dakarech do nějakého padesátého místa, což byl můj sen. Mým cílem je si tohle splnit.

Kde se vidíte za pět let?

Vůbec nevím, (smích) protože už mám za sebou odslouženou spoustu let a chtěl bych se dostat do takové té pozice mentora, kde bych předával svoje zkušenosti, které mám. Tam to celé směřuji.

Stále byste chtěl být spjat s armádou?

Armádě musím vrátit to, co mi dala, a jestli si mě budou držet, i když budu starej, tak budu své zkušenosti hrozně rád předávat v rámci armády dál. Uvidíme, co bude.

Kde se vidíte za dvacet let?

Jsem tak sešroubovaný a rozbitý, že jsem zvědavý, jestli to bude všechno držet. Budu doufat, že budu se svými dětmi a případně vnoučaty a budu si užívat života a vše brát s nadhledem.

Jak jste přišel ke šroubům, co se přihodilo?

Závoděním. Padáme a rozbíjíme se. Mám dva vážné úrazy, jeden z Dakaru a druhý ze závodů tady v České republice. Měl jsem také nezaviněnou nehodu. Na silnici mě srazilo auto, nebyla to moje vina. Tento zážitek pro mě byl asi nejhorší, ale budu se s tím muset nějak vypořádat.

Motosalon, motorky a vy?

Jsem hodně rád, že armáda na Motosalonu představí poslední modely motorek, které máme k dispozici a že tam bude zástupce Hradní stráže, vojenské policie a speciálních jednotek. Takže určitě všechny zvu, budeme tam my, bude tam Armádní vojenské centrum Dukla Praha a všichni uvidí naše motocykly, které máme k dispozici k výkonu služby.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Lenka Žáčková

Foto: Tino Kratochvil

Vytvořeno ve spolupráci:

BVV Motosalon www.bvv.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Dita Brančíková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz



Partneři