Byzmag

Jaroslav Zeman

Ne jen jednou jste možná z úst někoho staršího a zkušenějšího slyšeli „To bylo ale dávno, to jsi ještě tahal kačera“. Nostalgicky si možná na svou dřevěnou hračku na provázku vzpomenete, a možná to byla právě hračka z dílny Schowanek, Tofa či DETOA. Anebo co takhle jojo, domino či takové to barevné počítadlo? Vzpomenete si na tu krásnou vůni dřeva, která ve vás ještě dnes vyvolává vzpomínky na dětská léta? Privatizací to mělo všechno však skončit, ale nestalo se tak. Jak to? Někdejší zaměstnanec firmy TOFA, Jaroslav Zeman, zkrátka nechtěl budoucí generace ochudit o tradiční české dřevěné hračky, se kterými si vyhrála již pokolení před nimi. Proto se rozhodl o ni v privatizaci zabojovat. A světe div se, dokázal to! Firma DETOA Albrechtice s.r.o. je dnes jedním z posledních výrobců hraček v Evropě.

Než se váš život začal točit okolo firmy DETOA Albrechtice s.r.o., slavil jste coby osmnáctiletý mladík nejeden sportovní úspěch na lyžích. Jak jste se k tomuto sportu dostal a jak na toto období vzpomínáte? Cožpak jste nesnil o kariéře profesionálního lyžaře, když vám to tak výborně šlo?

Ke sportu mne vedl hlavně otec, který byl velký nadšenec sportu a turistiky. Od malička jsem musel chodit na různé túry a často mě to nebavilo, ale nyní musím říct, že mi z toho hodně zůstalo. Turistice se věnuji dodnes a rád. Lyžovat jsem začal ve čtyřech letech (jak jinak, v Jizerských horách). Závodně jsem sjezdové lyžování dělal do roku 1989. S profesionálním lyžováním to bylo za socialismu trochu jinak než dnes, existovaly Dukly a pak civilní oddíly, kde sportovec dostával refundaci mzdy. U sjezdového lyžování to bylo od prosince do března, pak následovalo normální zaměstnání. Já jsem to takto kombinoval do svých 30 let.

Jaká hračka z vaší výroby vám je nejmilejší a proč? S čím jste si nejraději hrál jako malý kluk?

To je strašně těžká otázka. Vím, jakým procesem každý kus hračky prochází, takže mám vlastně rád všechny naše hračky. Přesto bych dal na první místa naše montážní hračky, které jsou výborné pro rozvoj motoriky dětí.

Jako kluk jsem si moc nehrál, byl jsem pořád venku s partou kluků. Nebyly žádné počítače, žádné mobily. Takže se hodně sportovalo.

Po první světové válce si děti hrály s hračkami firmy Schowanek po celém světě. Kam všude dnes vaše produkty vyvážíte?

Dnes vyvážíme po celém světě. Mezi zajímavé země můžu zmínit Japonsko, Kazachstán nebo Ázerbájdžán.

Jsou to tytéž hračky, se kterými si hrají české děti?

Jsou. Na celém světě jsou děti stejné, se stejným vztahem k hračkám.

Jaká léta byla pro váš průmysl nejkritičtější? Která vám naopak vykouzlila úsměv na tváři?

Hračky musí být hlavně nějakým způsobem funkční. To znamená, že musí děti zabavit a bavit. Pro náš hračkářský průmysl bylo nejkritičtější, když čínské zboží v devadesátých letech válcovalo naše tradiční české hračky.

Ve výrobě hraček jsme byli velmocí, ale mnoho českých firem tlak z Asie neustálo a bohužel zkrachovalo. Nyní jsem rád, že české maminky už nehledí jen na to, co jejich děti snědí, ale také na to, s čím si děti hrají. I u hraček se už dívají na kvalitu a výrobce než na cenu a to mě těší.

Evropská unie klade stále větší nároky na výrobce členských států. Jak je zvládáte?

Někdy je to až úsměvné, co EU chce. Skoro pochybujete, že dětská populace přežila v Čechách období od roku 1945 do našeho vstupu do EU v roce 2004.

Evropskou byrokracii zvládnout musíte, jinak byste těžko existovali

Měl jste někdy takové období, kdy jste litoval, že jste se rozhodl výrobu hraček zachránit?

Nikdy jsem nelitoval, že jsem šel do privatizace. Jsem rád, že výroba stále funguje a můžu nabídnout práci zhruba 200 lidem z blízkého okolí a že továrna stále žije. Navíc můžu díky firmě pomoci rozvoji celého regionu.

Co je soutěž Týden české hračky? Jak se zrodila?

Před 5 lety jsme začali provádět návštěvníky po fabrice a zrodilo se tak Muzeum výroby hraček. Návštěvnost rychle rostla a tak jsme přemýšleli, čím ještě vylepšit pobyt návštěvníků u nás.

Vybudovali jsme ze starých, nepoužívaných kanceláří dílny pro děti, kde si můžou slepit hračku dle své fantazie. Když jsme viděli, jak lepí nejen děti, ale i dospělí, napadl nás nápad uspořádat soutěž, kterou jsme nazvali Týden české hračky. Probíhá každý rok na podzim. Pro Týden české hračky platí zvýhodněné ceny a soutěž je oceněna i zajímavými cenami. Chceme tím symbolicky našim návštěvníkům poděkovat za celoroční přízeň.

Z vašeho přístupu ke všem vašim aktivitám lze plně znát, že pro své srdeční záležitosti doslova dýcháte, a to nemluvím pouze o firmě, ale také nedávno otevřeném lyžařském areálu, který jste pojmenoval Ski DETOA. Máte jistě rád děti či tradice.  Takových podobných bohulibých činností máte jistě hodně, povězte nám o nich něco víc.

Ski areál DETOA vznikl na svahu, kde jsem jako malý lyžoval a prožil dětství. Byla to pro mě srdeční záležitost. Areál je zaměřen hlavně na rodiny s dětmi, máme zde i stylové občerstvení Stodola. Letos jsme areál ještě vylepšili a připravili si pro návštěvníky mnoho novinek. Cílem je propojit sjezdovkami Tanvald, Desnou, Albrechtice a Mariánskou horu.

Jste starostou Albrechtic, senátorem za Jablonecko a Semilsko, vedete úspěšnou firmu, a to jsou činnosti vyžadující obrovskou dávku zodpovědnosti. Jak dokáže jeden člověk skloubit tolik aktivit najednou?

Musím mít každý den pečlivě naplánovaný. Den je ale někdy hodně krátký…  Pracovně si „pomáhám“ i víkendy.

Abych to vše zvládnul psychicky, pomáhá mi hodně sport. Snažím se chodit na běžky nebo na kolo.

Proč jste se dal na politiku?

Do politiky jsem vstoupil kvůli svému regionu. Není zde moc práce a to jen nahrává přísunu nepřizpůsobivých menšin. Chci pomoci pozvednout cestovní ruch v Jizerských horách, který by mohl přinést nová pracovní místa.

Jakými prostředky tohoto dosahujete? Jaká je vaše vize?

Nové pracovní příležitosti v cestovním ruchu můžou vyplnit vakuum na Tanvaldsku, odkud mladí lidé odchází pryč za prací. Volné byty obsazují nepřizpůsobiví z celé republiky.

Jak pohlížíte na současnou uprchlickou krizi? Co říkáte na přístup České republiky a ostatních států?

To není uprchlická krize. To je stěhování národů. Evropa za 5-10 let může vypadat jako země z Blízkého východu. Vůbec nemáme přesun těchto lidí pod kontrolou. Evropa si neumí ochránit své hranice a evropští politici pouze diskutují a stále nenacházejí žádné řešení.

Jaké stanovisko by měla Evropa dle vašeho názoru k této situaci přijmout?

Měla by si důsledně bránit hlavně vnější hranice a více pomáhat nárazníkovým zemím mimo Evropy. Vpuštěním statisíců utečenců do vysněné země jako je Německo, to strhává další lavinu utečenců ze všech koutů světa.

Co vás na těch všech, nebojím se říci, posláních baví nejvíce? Co byste naopak rád změnil?

Jsem spokojený, když se něco podaří a když úspěch sdílí i lidé okolo vás a také okolí má z toho prospěch.

Nebuďte tak skromný a prozraďte nám, jakých konkrétních úspěchů si ceníte nejvíce.

Že jsem zvládl privatizaci, bylo to téměř beznadějné.

Jaká byla vaše nedávná pracovní cesta do Číny? Co zajímavého jste tam zažil?

Cesty do Číny jsou pro nás poměrně časté, takže zajímavosti již moc neprožíváme. Za měsíc letíme opět do Guangzhou, Ningba, Shanghaie a Yantaie. Dříve nám dávali k jídlu z legrace hady na různé způsoby – vařené, pečené i syrové a testovali, co vydržíme. Dnes už víme, jak se podobným pokrmům vyhnout.

Kde berete tolik energie a jakým způsobem odpočíváte?

Naštěstí mám zatím energie dostatek, ale musím si pomoci, jak už jsem zmiňoval, sportem. Když se cítím dobře fyzicky, je to mnohem lepší i po psychické stránce.

Co vás v poslední době nejvíce pobavilo?

Divadelní představení ochotníků v Josefově Dole.

Jaká je vaše cesta k úspěchu?

Když něco chcete, musíte si za tím jít a nevzdávat se.

 

Text: Jana Albrechtová 

Foto: Archiv



Partneři