Byzmag

Ladislav Polách

Přinášíme vám osvěžující a velmi zajímavý rozhovor o poněkud temných zákoutích lidské mysli. Možná se sami nebo své blízké v některých částech povídání poznáte. Chodíte se při odchodu z domu neustále ujišťovat, že jste vypli plyn či vytáhli žehličku ze zásuvky? Zamkli jste? Potom vítejte v klubu a seznamte se psychiatrem Ladislavem Poláchem, který svým oborem doslova žije.

Co vás vedlo k tomu stát se psychiatrem?

K psychiatrii jsem se dostal trochu oklikou. Původně jsem chtěl jít studovat psychologii, ale rodiče mne přemluvili, abych šel na stomatologii. Je to trochu jiný obor, ale také se týká hlavy, tak to nebylo až tak mimo. V průběhu studia jsem zjistil, že mě stomatologie nebaví – chybí mi u ní dlouhodobější vztah s pacientem. A také, že je to hodně mechanická práce – kde je díra, tam se zaplní, kde není, tam se udělá – při vší úctě ke kolegům. Dodělal jsem si proto ještě po stomatologii další dva roky medicíny a stal se ze mne všeobecný lékař. Odbornou praxi jsem získal v psychiatrické nemocnici v Brně-Černovicích a na Psychiatrické klinice v Brně. Byla to určitě přínosná zkušenost a až díky ní jsem si uvědomil, jak markantní rozdíl je mezi ambulantní a ústavní psychiatrií.

Na rozdíl od hospitalizací například na interně se hospitalizace na psychiatrii počítá na týdny, častěji ale na měsíce. Výjimkou nejsou - a to právě v psychiatrických nemocnicích na chronických odděleních – ani hospitalizace trvající i přes deset, dvacet let. Tito lidé jsou tam hospitalizováni dobrovolně, ale v podstatě jsou nepropustitelní, protože se už nezvládnou adaptovat na požadavky běžného života. Psychiatrická lůžková zařízení jsou tedy světem pro sám sebe, a i když jsou často kritizována, ze své vlastní zkušenosti musím říci, že personál se v nich snaží dělat, co jde. Větší problém vidím v nedostatku financí, který se odráží mimo jiné i v počtu psychologů. Na akutním příjmovém oddělení v léčebně je často psycholog na 20 a více pacientů. To je katastrofální stav, protože právě lidé akutně hospitalizovaní, často po sebevražedném pokusu, vyžadují psychoterapeutickou intervenci. Studie opakovaně ukazují, že řada psychiatrických diagnóz se dá zvládnout aspoň do určité míry jen psychoterapeuticky.

Lidský mozek je neuvěřitelný počítač, který je schopen přeprogramování, jen bohužel stále ještě nevíme, jak přesně na něj. Abych nemusel pacientům jen nabízet léky, přihlásil jsem se na 5letý psychoterapeutický výcvik. Je to tedy vlastně návrat opět k psychologii. Narážím ale na problém nedostatku času a vyvstává pro mě dilema - za hodinu mohu pomoci čtyřem, pěti lidem pomoci léků nebo jednomu člověkovi psychoterapií. Co je pro společnost z dlouhodobého hlediska lepší? Jeden člověk, u kterého řešíme příčinu, nebo čtyři lidé, u kterých potlačíme příznaky až do takové míry, že mohou v podstatě plnohodnotně fungovat? Myslím, že každý by se měl mít možnost vybrat, jestli chce brát léky, nebo ne.

Proč jste se rozhodl pro založení SYMEDIS PRO s.r.o.?

Ta potřeba vzešla z aktivit, kterým se kromě práce v psychiatrické ambulanci věnuji. Jedná se zejména o vydávání knih s psychiatrickou problematikou. S kolegy jsme napsali knihu Příručka duševního zdraví. Věnujeme se těm nejčastějším tématům, které trápí naše klienty – deprese, úzkosti, poruchy spánku, alkohol. Snažíme se problematiku duševních nemocí zjednodušit a přiblížit normálnímu člověku. Vycházíme z toho, že většina lidí zažije ve svém životě stav, který by se dal označit za psychickou poruchu – například ten problém se spánkem. Nebo třeba stav po autonehodě, kdy se člověkovi objevují v mysli proti jeho vůli velké obrazy z nehody, které jej zaplavují stresem a úzkostmi. Odborně se tomu říká posttraumatická stresová porucha, je to však zcela přirozená reakce. Cílem knihy a vlastně cílem s.r.o. je tedy informovat veřejnost o tom, co mohou udělat pro své psychické zdraví i formou alternativních postupů. Návštěva psychiatra je jednou z možností, jak si pomoci, ale není v první linii. V rámci s.r.o. též provozujeme web www.upsychiatra.cz, který obsahuje základní články o psychických potíží a každý týden na něm vychází článek se zajímavostí z psychiatrie. Časem bychom zde chtěli zařídit i krizovou linku.

Jaký je svět člověka trpícího psychickou poruchou? Jak obvykle vnímá okolní svět?

To je docela zajímavá otázka. V podstatě nikdo z nás nevnímá realitu takovou, jaká je, ale všichni ji vnímáme svým vlastním způsobem. To, jak moc se náš způsob vnímání reality liší od naší kultury a od samotné reality, rozhoduje, jestli jsme duševně zdraví nebo ne. Existují lidé, kteří vnímají realitu jinak, než drtivá většina populace, ale protože tyto schopnosti mají pod kontrolou, nemluvíme o duševní poruše. U těch klasických duševních poruch pak záleží, o jakou jde.

Když to vezmeme popořadě – člověk s demencí často vnímá svět jako neznámé místo, protože zapomíná. Nejdříve zapomíná ty nejnovější informace, pak ty staré z dětství. Plete si osoby, například děti zaměňuje za ošetřovatelky apod. Zapomíná, jak se dělají základní úkony, vyjde ven a ztratí se. Nakonec i zapomene, jak se najíst. Tím, jak demence postupuje dál, dojde postupně ke zhroucení základních funkcí organismu.

Člověk s poruchou nálady vnímá svět podle toho, jakou má náladu. Depresivní stav je charakteristický celkovým zpomalením, snížením výkonnosti, nechutí do ničeho, ztrátou radosti ze života, zhoršením spánku. Člověk s depresí se dívá do země, v mysli má depresivní obrazy, vnitřní dialog je ve formě neustálých výčitek, prožívá úzkosti.

Naproti tomu lidé trpící mánií, což je takový opak deprese, mají náladu až moc dobrou. Plánují spoustu aktivit, mají hodně energie, nic pro ně není problém, navazují snadno kontakty, utrácejí peníze… léčba mánie je proto tak těžká, že lidé ji považují za skvělý stav.

Člověk s neurotickou poruchou vnímá realitu jako zúzkostňující. Podle toho, v jakých situacích se úzkost objevuje, se neurotické poruchy dělí. Například u fobií je úzkost spojená vždy s nějakým konkrétním podnětem. U obsedantně-kompulzivní poruchy se projevuje úzkost hlavně ve formě myšlenek, kdy má dotyčný strach z infekce, proto si třeba po příchodu domů umývá dvě hodiny ruce. Nebo například při odchodu hodinu kontroluje, jestli zamknul dveře.

U neurotických poruch má tedy člověk stále dobře zachovaný kontakt s realitou, ale tato realita je pro něj tíživá a zúzkostňující. Respektive on sám ji tak vnímá. Zcela jinak je tomu u psychotických stavů. Psychóza je stav, kdy člověk více či méně kontakt s realitou ztrácí. Nejčastěji se s ní setkáváme u schizofrenie a u intoxikací drogami. Často se o schizofrenii neodborně mluví jako o nemoci, kdy dochází k rozštěpu osobnosti. U takto rozštěpené osobnosti se může objevit druhá osobnost, která reaguje zcela jinak, je agresivní apod. To je nesmysl. U schizofrenie je člověk stále sám sebou, ale může věřit tomu, že jej někdo pronásleduje, že mu manipuluje s myšlenkami, může slyšet hlasy nebo může třeba věřit, že má zvláštní schopnosti. Velmi dobře je tato porucha ukázána ve filmu Čistá duše. U drog se objevují podobné psychotické stavy, jen jsou většinou přechodné. Často se setkáváme s psychózou u mladých mužů, kteří kouří marihuanu. Tato látka z krátkodobého hlediska může pomoci, z dlouhodobého však má devastující účinky.

Co považujete za nejnáročnější stránku vašeho povolání?

Nejnáročnější je umět se s pacientem setkat a umět toho setkání ukončit. Nemyslím tím začít a skončit kontrolu v ambulanci, ale navázat a přerušit kontakt s pacientem během kontroly. Při kontaktu s druhým člověkem jde o to vžít se do jeho role, pochopit, co jej trápí, vytvořit v tu chvíli to, čemu se říká „raport“ – vztah souznění a důvěry. Někdy může mít raport jen podobu pochopení a plné přítomnosti a časem se může prohlubovat. A také je nutné umět tento stav spojení ukončit. Někdy ale ve mně témata druhých rezonují a je těžké nenosit si je domů a nepřemýšlet nad nimi.

Další náročnou součástí povolání je samotný princip, na kterém funguje naše západní medicína, protože často zametáme problémy pod koberec a říkáme tomu léčba lege artis. V aktuální podobě většinou jen tlumíme příznaky. A je to jeden velký byznys. Vždycky na mě působí úsměvně, když vidím v televizi na jaře reklamy na antihistaminika proti alergiím a na podzim reklamy na paralen proti chřipce. Už tady to začíná. Proč má člověk alergie? Opravdu je to jen čistě tělesné onemocnění? Tento vliv zasahuje i do psychiatrie. Psychiatrie neléčí duši, ale mozek. Vlastně ani nevíme, co to ta duše je. Dnešní věda nejenom že pro ni nemá definici, ona ani neuznává její existenci. V soudobé psychiatrii se tak otevírá více možností, jak člověku pomoci. K tomu, abych pomocí léků mohl léčit depresi, stačí znát příznaky této deprese a základní informace o dalších nemocech a lécích člověka. Tímto způsobem potlačíme příznaky deprese a člověk funguje dál. Řadě lidí to stačí. Takže není chyba psychiatrie, že lidé užívají tolik antidepresiv. Nemocná je sama společnost. Lidé totiž také polykají kvanta léků od bolesti, jí léky na spaní, pomáhají si alkoholem a drogami. A možná na jiné úrovni ještě lidstvo sype miliardy do megalomanských olympiád, místo toho, aby podporovalo ekologii a zdraví. Lidé jsou obecně poměrně krátkozraká stvoření a bohužel mají na Zemi rozhodující slovo. Ale dají se dělat věci i jinak. Třeba konkrétně v té psychiatrii je další možností zaposlouchat se do příběhu člověka a zjistit, co se pokazilo. To ovšem vyžaduje od dotyčného spolupráci a vyžaduje to i hodně času. Pak můžeme nabídnout léky v kombinaci s psychoterapií, nebo někdy jen psychoterapii. Velmi často je totiž deprese reakcí na ztrátu – ať už něčeho konkrétního, tak i něčeho abstraktního, jako je svoboda, přátelství, životní cíl apod. Antidepresiva obecně dávám při stresu jen na přechodnou dobu a vždy lidem říkám, že po jejich vysazení se potíže mohou vrátit zpět. Záleží na tom, jestli během té podpůrné doby na antidepresivech je člověk schopen něco ve svém životě změnit.

Velkou neznámou je schizofrenie, kterou léčíme téměř výhradně medikamentózně. Osobně nevěřím, že by to bylo jen a pouze biologické onemocnění. U řady pacientů se dá vysledovat nějaké trauma v dávné minulosti, buď velké jednorázové, nebo dlouhodobá menší traumatizace. Své času existoval v Itálii tzv. milánský systemický přístup, který reprezentovala dnes již nežijící psycholožka Mara Selvini Palazzoli. Tento přístup chápal schizofrenii a anorexii jako systémové onemocnění rodiny. My dnes s rodinou mluvíme minimálně a na nějaké pátrání po příčinách v předchozích generacích není čas a ani to nikoho nenapadne. Ale i tak se začínají některé jiné přístupy zvolna šířit, například Otevřený dialog apod.

Jaké předpoklady musí člověk mít na to, aby se stal psychiatrem? Co když mu tyto dispozice chybí, a přesto se psychiatrem stane?

Myslím, že psychiatrie se v tomto neliší moc od ostatních oborů medicíny. Je tedy třeba trpělivosti, empatie, racionálního myšlení, ochoty neustále se vzdělávat. Hlavně to ale musí člověka bavit a ideálně, když to bere jako poslání. Nemám pocit, že bych znal mnoho lidí, kteří by se stali psychiatry proti své vůli a když na to neměli. Je to specifický obor a myslím si, že většina lidí, kteří jsou psychiatry, k tomu ty dispozice má.

Ač mladý, jste ve svém oboru již zkušený a jistě velmi moudrý. Jakou radu byste dal začínajícímu psychiatrovi? Jako radu, které si nejvíce ceníte, jste kdy dostal?

Já osobně se považuji za začínajícího psychiatra, stále se učím. Psychiatrie je velmi rozlehlá. Poslední dva roky pracuji v ambulanci a ztrácím tak kontakt s klasickou lůžkovou psychiatrií. Proto si musím některé věci osvěžovat a připomínat. Pokud se týká moudrosti, věřte mi, že psychiatrie je jen obor medicíny, sám v životě bojuji a sbírám těžce zkušenosti. Začínajícímu psychiatrovi a obecně člověku zajímajícímu se o duševní nemoci bych asi doporučil dvě knihy. Jednou je Hora hoře od Samuela Shema a další je Milion malých střípků od Jamese Freye. A další rada je, aby se nespokojil se status quo dnešní psychiatrie, ale hledal neustále cesty, jak lidem pomáhat efektivně a dlouhodobě, ne jen potlačovat příznaky.

Jaká je vaše cesta k úspěchu?

Asi bych ji popsal několika výroky, které na mě zapůsobily:

„Tajemství mého úspěchu je ukousnout si co největší kus, a pak žvýkat jako o závod.“ (Paul Hogan)

„There’s no traffic jam on the extra mile.“ (Zig Ziglar)

A hlavně: „Without deviation from the norm, progress is not possible.“ (Frank Zappa)

 

Text: Jana Albrechtová

Foto: Archiv

 

 



Partneři