Byzmag

Karolína Koblová

Nejen, že je cílevědomá a uvědomělá, ale i velmi chytrá a krásná. To je mladá lékařka Karolína Koblová, která nám poskytla rozhovor o velmi zajímavém oborou medicíny, dermatovenerologii, kterému se rozhodla zasvětit svůj dosavadní život. Proč si jako lékařskou dráhu zvolila Karolína zrovna léčení kožních a pohlavních onemocnění?  Jak na českou medicínu pohlíží mladý člověk z oboru? To a mnohé další se dočtete v tomto rozhovoru.

Snila jste vždy o tom stát se lékařkou? Proč a kdy jste se rozhodla zabývat se zrovna léčbou kožních a pohlavních chorob?

Přála jsem si být lékařkou již od gymnázia. Jistě v tom hrálo roli, kam mě směřovali také moji rodiče, ale kromě lékařky jsem chtěla být samozřejmě modelkou, jako si to přeje téměř každá mladá dívka. Studium medicíny mi mnoho dalo i vzalo. Díky medicíně se dokážu rozhodovat v mnoha kritických a vypjatých situacích. Naučila mě i velmi tvrdě pracovat a být cílevědomá. Dokážu dnes dobře a efektivně plánovat, i když to samozřejmě není možné vždy. Naučila jsem se postupně, jak komunikovat s různými typy osobností a jakým způsobem kooperovat, abychom jako pacient a lékař dosáhli společného cíle. Medicína mi vzala, ale i dala mnoho přátel a ovlivnila mé soukromé vztahy s muži. Kromě toho mi vzala částečně mou svobodu. Kdykoli přijedu mezi své příbuzné, téma hovoru je běžně cíleno právě na medicínu, což se asi nikdy nezmění. Zároveň mohu ale svým blízkým přátelům pomoci svými znalostmi, dovednostmi a zkušenostmi. Lékař je jedno z nejzodpovědnějších zaměstnání. Ne nadarmo se dle mého názoru říká, že je to poslání.

K tomu, aby se člověk stal lékařem, musí být zřejmě trochu zvláštní. Už to, že medik absolvuje se zájmem pitvy, je svým způsobem ne zcela běžné. Mým oblíbeným filmovým žánrem je horor, možná to o něčem také vypovídá.

Pro dermatovenerologii jsem se rozhodla asi v pátém ročníku. Přemýšlela jsem zároveň o pediatrii, onkologii nebo psychiatrii. V pediatrii jsem nechtěla komunikovat s komplikovanými matkami dětí. Onkologii jsem zavrhla pro příliš psychicky náročnou práci bez pozitivní motivace, kdy pacienti ve většině případů umírají. A psychiatrie se prolíná vlastně do všech oborů. V kožním oboru je u pacientů psychická nadstavba velmi častým jevem. Dermatovenerologie není obor, do kterého byste utíkali. Diagnosticky patří k těm nesložitějším. Nicméně bohužel i mezi kolegy z chirurgických oborů stále mylně patříme mezi nepotřebné. Já si myslím pravý opak.

Kožní chroby jsou často zrcadlem celkového stavu pacienta. Je nesmírně vzrušující hledat příčinu kožních projevů. Je to jako detektivka. Výhodou je, že vše je vidět, to například v interních oborech nelze.

Co všechno dermatovenerologie zahrnuje? Jaká je její tradice v České republice?

Dermatologie i venerologie jsou velmi široké oblasti. Na naší klinice existují specializované ambulance pro hojení bércových vředů, pro hojení onkologických ran, dále melanomové poradny i dermatoskopické poradny pro preventivní vyšetření znamének, dále dětské ambulance, lymfologické ambulance, pro léčby otoků dolních končetin a další. Klinika disponuje lasery a je u nás otevřen i operační sálek. Provádíme i korektivní zákroky. Naše ambulance je zařízena také v Thomayerově nemocnici. Naši lékaři působí i v IKEM (Institut klinické a experimentální medicíny).

Tradice dermatovenerologie v České republice sahá až do druhé poloviny 19. Století. Mezi první kliniky pražské lékařské fakulty patřila i klinika dermatovenerologická, která byla součástí Univerzity Karlovy v Praze. Mezi první onemocnění, která česká dermatovenerologie řešila, jsou lepra a syfilis. Kterými se zabývali již lékaři ve středověku. Ke sdružení léčby kožních a pohlavně přenosných chorob došlo až ke konci 18. století. Mezi prvními představiteli české dermatologie byl doktor Alois Kraus, který přednášel jako jeden z prvních o kožních vyrážkách a stal se prvním docentem syfidologie a kožních nemocí.

Jak častá jsou pohlavní nemocnění? Například lidský papilomavirus úzce souvisí s imunitou, a proto jeho projevy nejsou zase až tak neobvyklé. Jedná se však o intimní záležitost a lidé mají často obavy i z reakce lékaře. Jak byste vysvětlila svůj přístup k takovému ostýchavému pacientovi, který se stydí? Setkala jste se někdy i s neprofesionálním jednáním lékaře?

Pohlavní choroby již nejsou tabu, jako to bývalo v minulosti. Nárůst je však patrný. Je naprosto nezbytné edukace mladistvých. Existují samozřejmě rizikové skupiny, především homosexuální menšina (v anj. dnes ve zkratce MSM). Populace je velmi promořena lidským papilomavirem.  Na naší klinice existuje několik odborníků na tuto problematiku, kteří se způsobem přenosu tohoto viru intenzivně věnují. Já osobně stydlivost u pacientem spíše přecházím, snažím se nevyjadřovat své emoce při vyšetření či při sdělení výsledků a diagnózy. Jako lékaři jsme zde k tomu, abychom pacientovi pomohli vyřešit obtíže a nesoudili ho. Pokud se jedná o slušného a spolupracujícího pacienta, snažím se ho před vyšetřením uklidnit.

Termín neprofesionální jednání lékaře je velmi široký pojem. Ve vztahu lékař – lékař se s tím setkávám často. V druhém případě, když já jsem se ocitla v roli pacienta, tak jsem byla vždy velmi spokojená.

Myslím, že jako kolegové – lékaři bychom si měli pomáhat například s umístěním komplikovaného pacienta na vhodné lůžko. Vzhledem k tomu, že sloužím noční služby, je to mnohdy velmi náročné se ještě dohadovat naprosto nekonstruktivně. Často se jako lékaři svým vzájemným jednáním okrádáme o náš drahocenný čas. S naší kolektivem na kožní klinice jsem nadmíru spokojená, pomáháme si.

Účastnila jste se i zahraničních stáží. Jaké je zdravotnictví v zahraničí? Jak si oproti němu stojí české zdravotnictví?

Jako lékař jsem 4 roky po promoci. V zahraničí jsem strávila stážemi dohromady necelý rok. V Německu bylo vždy vše dobře organizačně zvládnuto. Vše bylo perfektně časově naplánováno, nikdo nechodil pozdě. To bylo však v roce 2012. Zda došlo během dění v Evropě ke změnám, vím pouze útržkovitě od svých kolegů, co pracují právě s uprchlíky, kterých je poměrně dost a komunikace s nimi velmi omezená.

Měsíc jsem absolvovala v Makedonii u albánských hranic, což se ani v nejmenším neblížilo českému zdravotnictví. Byly tam problémy částečně i s hygienickými podmínkami. Nezaměstnanost v této zemi dosahovala až 35 %. I přesto byli tamní lidé velmi pohostinní.

Systém českého zdravotnictví mě trápí už od mého 4. ročníku. Vysoká kvalita drží pouze díky obětavosti zdravotníků. Možná ne zcela obětavosti, ale jakési setrvačnosti. Je to velmi neutěšený stav, který se prohlubuje. Dle mého názoru ještě není zcela pochopeno, že tady nejde úplně jen o finance. Jedině odpočatý a spokojený lékař může začít pomáhat ostatním. Já sama jednoho dne nechci být ošetřena nesoustředěným, unaveným a vyhořelým člověkem. Medicína jako taková je ale krásná věda.

Jste autorkou publikace V kůži medičky aneb jak se nedostat do blázince. Co vás motivovalo k sepsání této knihy?

Knihou jsem se vypsala ze svých nenaplněných očekávání a svých vzpomínek. Touto knihou jsem si uzavřela kapitolu svého života a dokázala jsem se posunout do další. Tuto knihu jsem vydala pouze malonákladem, což činilo 25 výtisků k příležitosti mé promoce. Chtěla jsem podělit se svými pocity s ostatními přáteli a příbuznými.

Jaké to vlastně bylo být v kůži medičky? Je to vážně ke zbláznění?

Být medikem je nesmírně těžké a zároveň nesmírně krásné. Nemůžete si naplno užívat života jako ostatní studenti z jiných fakult. Musíte se učit celý rok, ne pouze jen ve zkouškovém období. Musíte obětovat mnoho svých zájmů a vysedět „důlek“, abyste se naučili vše, co se od vás žádá. Na státnice se učíte i měsíce. Neabsolvujete pouze jedny státnice v jeden den, ale šest státnic, na které se připravujete celý rok. Tyto roky se v mém životě nedají zapomenout, mají svoje místo. Mám i mnoho krásných vzpomínek. Myslím ale, že bych si je už nikdy nechtěla opakovat, kdybych věděla, do čeho se řítím.

Čeho byste ve své kariéře chtěla dosáhnout?

Dermatologie je nejlepší obor, jaký jsem si jako žena mohla zvolit. Bude to znít jako klišé, ale chci být dobrý doktor, ke kterému budou mít pacienti důvěru. Nechci mít jméno jen například kvůli vystupování v mediích, chci být dobrým diagnostikem. Chtěla bych mít pestrou pracovní náplň, věnovat se pravé nemocniční medicíně, jako jsou mimo jiné dermatoonkologičtí pacienti na sklonku života, ale částečně i korektivní dermatologii jako jsou například laserová ošetření kůže. Zároveň bych chtěla předat zkušenosti mladým studentům, kteří se na toto těžké zaměstnání připravují. Ráda přednáším a tvořím přehledné prezentace. Jsem si ale jistá, že v mém životě zbyde místo i na jiné nemedicínské pracovní vyžití. 

Co je pro vás jako pro lékařku a člověka nejdůležitější? 

Je těžké zvolit jedno slovo, které by vystihlo, co je nejdůležitější. Myslím, že si vážím dobré spolupráce, rozhodnosti, pracovitosti a upřímnosti. Empatie lékaře je velmi zásadní, ale nesmí ji pacienti zneužívat, což se z mé zkušenosti stává poměrně často.

Krom toho, že jste velmi chytrá, jste nebývale krásná. Není tedy divu, že jste se účastnila soutěže Miss Academia. Co pro vás jako studentku tato soutěž znamenala? Jak důležité pro lékařku obecně a konkrétně ve vašem oboru je dobře vypadat?

Miss Academia byla dobrá zkušenost. Tušila jsem, že soutěžit budou chytré studentky. Mrzelo mě tehdy, že jsem se dostala pouze do semifinále. Ale dnes na soutěže krásy pohlížím jinak, nicméně soutěživá jsem stále. Velmi ráda fotím, stojím ráda před i za objektivem. Jako fotografka se uplatním především při focení pacientů a jejich diagnóz. Obdivuji ale také fotografie, které mají nápad a záměr. Líbí se mi „momentky“ a černobílé fotografie nejen lidí, ale i budov a jejich architektury.

Dermatolog i jiný lékař by o svůj zevnějšek měl dbát, protože pacienti lékaře stále berou částečně jako svůj vzor. Člověk, který rozdává rady, by je měl také dodržovat. Pokud má lékař know-how, jak se udržet zdravý a v kondici, tak by to měl na sobě také prezentovat. Lékař by měl začít vždy sám u sebe, než začne radit a léčit jiné, jinak důvěra pacienta bude nulová. Na druhou stranu nikdo není dokonalý a styl života nemocničního doktora je opravdu náročný, ale výmluvy si umí najít každý.

Jaká je vaše cesta k úspěchu?

Pro každého z nás znamená úspěch něco jiného. Snažím se užívat si každý okamžik života. Nejsem od přírody optimista, spíše realista. Jako lékař však musím myslet vždy na to nejhorší a správně tomu předejít. Důležité je na sobě neustále pracovat a mít rád sám sebe, potom můžeme začít dávat radost druhým, postavit se za ně, podpořit je. Každý však musí začít sám u sebe. Je důležité vyvážit důležité životní pilíře jako je zdraví, rodina a kariéru. Když se jednoho nedostává, může začít trpět i to ostatní.

 Říká o sobě:

Nejsem úplně typická seriózní lékařka, kterou můžete vidět v nemocnici. Mám mnoho zájmů, například focení. Teď v prosinci měla právě výstavu moje fotografka, která bude vystavovat mimo jiné i fotografie se mnou, které jsme pořídily v New Yorku. Jsou báječné. Takže jak říkám, nejsem úplně typický lékař.

Text: Jana Albrechtová

Foto: Archiv

 



Partneři