Je rozvedená. Učí na druhém stupni základní školy.

Odpoledne, po škole, prodává v kamenném obchodě. Myslí si, že jako učitelka má peněz dost. Vždyť má prázdniny a každý den je o půl druhé doma. Loni dostala už páté páťáky. Ještě troje a půjde do důchodu. …

Učitelé mají málo peněz! Je slyšet vždycky jednou za čas. Ale když chybí tělocvikář, tak nevolají headhuntera, ale zveřejní inzerát. Nevolají mi, jako nedávno jeden spolužák: “Potřebuju zubaře! Ideálně po škole, a se ženou – taky zubařkou. Klidně jim u nás v Jesenici koupím byt…”

K Ivaně na školu právě nastupují dva noví učitelé. A kdyby chtěla na “své škole” skončit a jít (v jejich padesátitisícovém městě) jinam, tak je to prý “bez šance. Volná místa nejsou.” Povídal jsem si s ní o její práci celý večer. Mobily a děti, nezvladatelné děti, nepozorné děti a také týrané děti. Páťáci jsou teď její “tým.” Loajální tým, s malou fluktuací. Tým, ze kterého nemůže ty “tři malé sígry co dělají bordel” vyhodit.

A za pět let budou mít posledního června i oni v očích slzy. Je manažerka. Má svůj náročný a těžce zvladatelný tým. Její práci pořád někdo kontroluje. Neustále čelí stížnostem. A když večer zavře krám, tak se do své školy zase těší.