Před pár dny jsem měl jednání s více než deseti vedoucími růných divizí jednoho světového gigantu.

Ti se sjeli z mnoha koutů Evropy, aby mému klientovi představili portfolio produktů a navrhli “partnerskou” spolupráci.

Spočívalo to v tom, že během dvou hodin měl každý jednu krátkou přednášku. Navzájem si tleskali a plácali se po ramenou. Usmívali se při vyrušování, protože si během těch proslovů museli mezi sebou povídat. To víte, když se dlouho nevidí a zároveň se toho ve firmě tolik děje, to se začne drbat a nelze přestat.

A jak spočívá to navrhované partnerství? Dali nám vizitky.

Protože pokud se cokoliv stane, oni tady budou pro nás.

Vezmou si rákosku do ruky a na dálku přes webex, skype nebo prostě jen tak po staru přes telefon vynadají lokálním dělníkům a nařídí jim, ať zvednou zadek a jdou udělat vše, co klient požaduje. A co víc, ještě o tom musí napsat report, poslat ho vedení a přesně těm lidem, na které máme díky vizitkám přímou linku.

Proč?

Protože ti nám v poslední fázi napíší prozákaznický partnerský e-mail, že jsou flexibilní a že pro naši spokojenost udělá celý tým vše. Ale to pořád není celé. V tom e-mailu se v kopii objeví jméno, které jste doposud neznali.

To se neděste.

To je jeho šéf.

Musí přeci vědět, jak ten namazaný stroj šlape jako hodinky.