“Nejdřív na to tak spěchali, a pak se ani neozvali. A ten inzerát, ten stejnej inzerát už zase visí na jobsech…“

Cítil jsem z jeho vyprávění vztek a bylo mi jasné, že ho to „celé“ stálo alespoň dva dny dovolené, možná nový oblek a určitě spoustu duševní energie. Věnoval ji své „nové lásce“.

Nejdřív si spolu na LinkedIn psali. Pak zavolali a poslali „náplň práce“. Moc stáli o schůzku. Po prvním interview se už v té nové roli viděl. Pomalu se začal od své staré práce „odmilovávat“. Měl k tomu důvod. Tam mu říkali, jak si cení jeho zkušeností, prestižního vzdělání, a hlavně na TO spěchali.

„Chceme vám dát nabídku do konce června!“ Říkali v květnu. V červnu mu to recruiterka nevzala a napsala, že zavolá později. Podruhé už jí nezavolal. Je srpen. Druhá půlka léta, má po dovolené, a pořád je v té stejné práci.

Práci, od které se už odmiloval a nic ho tam nebaví. A ten stejnej inzerát už zase visí na jobsech. … „Letošní léto nestálo za nic. Vůbec jsem si ho neužil.“ Pravil zhrzený srpnový kandidát a byl rád, že to může někomu říct. Bylo mi jasné, že vezme první nabídku, která mu přijde v září do cesty. Už jen proto, aby byl pryč.

„Co si myslíte, že jste udělal špatně?“ Zeptal jsem se ho.

Nevěděl.