Další zvyšování minimální mzdy je hazardem.
Ziskovost tuzemských firem je nejnižší od roku 1999.
Výroba v České republice je v letošním roce nejméně zisková minimálně od roku 1999. Takzvaná míra zisku dosáhla v letošním druhém čtvrtletí úrovně pouze necelých 47 procent. Zatím nikdy v 21. století nebylo tohle číslo nižší. Ziskovost tuzemských firem a podniků je dnes dokonce nižší než v době, kdy českou ekonomiku sužovaly bezprostřední důsledky světové finanční krize.
Klíčovým důvodem vadnoucí ziskovosti je růst mzdových nákladů. Růst mezd v letošním roce dosáhne 8,2 procenta a je už ze střednědobého hlediska neudržitelný. O tom právě svědčí i klesající ziskovost českých firem. Většina odborů a část politiků v čele se sociální demokracií přitom požadují další růst mezd.
Dnes bude vláda jednat o navýšení minimální mzdy. Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová požaduje její růst o dalších 1200 korun. Prý jde o kompromis, protože původní požadavek zněl na 1500 korun. Přitom jen v případě pracovníka s nejnižším výdělkem by navýšení minimální mzdy o půldruhého tisíce korun pro jeho zaměstnavatele znamenalo dodatečné náklady přesahující 24 tisíc korun ročně. Zaměstnavatel totiž za pracovníka platí také podstatnou část odvodů. Mimochodem, ty odvody míří pochopitelně do státní kasy. Takže stát vlastně na zvyšování minimální mzdy také dost vydělá. S růstem minimální mzdy přitom rostou i výdělky ve vyšších mzdových patrech. Zaměstnavatelé totiž musí přidávat i na takzvané zaručené mzdě, která jednotlivým profesním skupinám garantuje určitou výši příjmu, až do dvojnásobku minimální mzdy.
Takže třeba hotelový portýr má zaručenu mzdu na úrovni minimální mzdy, ale už takový kopáč, klempíř nebo topenář mají garantovánu částku postupně vyšší a vyšší. Celkem je těchto profesních skupin osm. V té nejvyšší je například finančník, který ze zákona nemůže pracovat za méně než dvojnásobek minimální mzdy.
Lze namítnout, že příliš klempířů, kteří by dnes pracovali jen za zaručenou mzdu platnou pro jejich profesi, 14 900 korun, stejně není. Živě je však možné představit portýra, který dělá za 13 tisíc měsíčně. Jako přivýdělek ke studiu. Pokud mu bude muset provozovatel hotelu od příštího roku vyplácet 13 500, je možné, že se bez portýra raději obejde. Nebo si sáhne do zisku. A vida, dostáváme se k tomu, proč ziskovost českých firem klesá. Včetně firem provozujících hotely. Neboť i hotel „vyrábí“. Vyrábí hotelové služby, jako je samotné ubytování či úklid.
Je sice pravda, že míra zisku v ČR zůstává znatelně nad průměrem Evropské unie, který v letošním prvním čtvrtletí činil necelých čtyřicet procent. Je však třeba přihlédnout k tomu, že tuzemské podniky také dlouhodobě v porovnání s průměrem EU vykazují znatelně vyšší míru investic. Míra investic činila letos ve druhém čtvrtletí bezmála 29 procent. V EU dosahovala v prvním čtvrtletí 2018 v průměru úrovně zhruba 23 procent.
Důvodem těchto výsledků je struktura české ekonomiky. Její silná orientace na průmyslovou výrobu, prakticky nejvyšší v EU, nutí firmy více investovat do modernizace výrobních linek a produkčních procesů a kapacit. Česká ekonomika, to pochopitelně nejsou jen hotely. Firmy a podniky těch ekonomik, které jsou založeny více na službách mohou rozdělovat větší část svého zisku na mzdy zaměstnanců, neboť nemusí tolik investovat „do železa“, tedy právě do modernizace výroby.
Vyšší než průměrná míra zisku je tedy v ČR v kontextu EU do značné míry objektivní nutností, aby se tu firmám při dané struktuře ekonomiky výroba vůbec mohla vyplatit. Současný nekončící tlak odborů a části politické reprezentace na další růst platů a mezd, ale také třeba minimální mzdy, je ve světle nových statistických čísel „hrou s ohněm“.