Jak na šéfa (ne)jen v korporátní firmě!

Ze zkušenosti ze svého týmu a rovněž z okolí mohu říct, že lidé jsou různí. Někteří se ptají úplně na vše a mohou pro to mít hned několik důvodů – bojí se rozhodovat, nejsou si sebou jisti, či prostě jen chtějí poukázat na to, že pracují, a to intenzivně. Jiní se zase neptají vůbec a někdy to až hraničí s autistickým chováním uvnitř firmy, kdy si tito lidé dělají, co chtějí.

V manažerské struktuře dochází k zajímavému jevu, který asi ještě nemá jméno. Je to tedy bezejmenný jev. Představte si situaci, kdy jste obchodní zástupce nebo obchodní ředitel pro danou zemi. Zájmem těchto lidí je prodávat, splnit obchodní cíle, být úspěšní a získat za to bonusové peníze. Ty se hodí… Na straně druhé existují interní pravidla, která mnohdy brzdí obchod a obchodní aktivity, jako například restrikce spolupráce s distributory apod. A právě to je kámen úrazu těchto společností, protože zájmem lidí „dole“ je prodávat a být úspěšní a zájmem manažerů je dodržovat pravidla a bránit firmu, protože jakékoli porušení může způsobit ztrátu jejich teplého místečka. V realitě tedy dochází k „bezejmennému jevu“, kdy mezi šéfem bránícím firemní zájmy a podřízeným majícím obchodní zájmy dochází k jasnému střetu zájmů a tvorbě „nelásky“. Každá firma má ten zlom jinde, ale většinou k němu dochází mezi lokálním obchodním ředitelem a jeho šéfem. Hezké na tom je to, že obě pozice jsou již poměrně vysoké, proto jsou obsazeny inteligentními lidmi, kteří jsou zkušení v komunikaci, a to je potom tedy radost pozorovat danou vlažnou, profesionální komunikaci s více než kilometrovým odstupem.

Naučil jsem se, že lepší je se neptat vedení na každou drobnost, naopak čím méně, tím lépe.

Protože „time is money“. Ne že by mi mým tříprstým psaním trvalo dlouho se vymáčknout, ale z pragmatického důvodu.

Když šéfovi napíšu v pondělí, zda bychom si mohli zavolat, že něco přesně nevím a potřebuji to alespoň probrat, přijde mi obratem odpověď. Ta bohužel nemá podobu: „Samozřejmě, zavolám hned, jak to půjde.“

Rovnou mi přijde pozvání na „conference call“ na čtvrtek v 8.30 ráno – ale přesně!

Mezitím tři dny utečou, problém také, a tak si vždy hezky popovídáme o životě. Oba jsme spokojeni, protože horké téma zmizí jako letní déšť, a když nad tím tak přemýšlím, tak toto je naprosto ideální spolupráce a způsob komunikace mezi mnou a mým zahraničním šéfem – šéf má pocit, že to vyřešil, já to mám už vyřešené a můžeme si volat jako kamarádi.

A jak tedy získat šéfa pro svůj názor?

Je to jako v životě – viděli jste film Moje tlustá řecká svatba? Pokud ne, vážně ho doporučuji, nejlepší je v originále, popř. s titulky.

Film vám odpoví. Snad se vám bude líbit. Dosáhněte toho, aby váš šéf byl hlava a vy krk – musí mít pocit, že ten váš názor vymyslel a vy ho k tomu musíte prostě nasměrovat. Čím větší je egoista, tím lépe to funguje. Funguje to v životě, funguje to i v práci a na muže to funguje téměř stoprocentně.

Obecně však lze říci, že neexistuje univerzální rada. Víte proč? Bohudík i šéf je člověk a každý je jiný. Poznejte ho, objevte jeho slabiny, motivaci pro práci, přednosti a sílu ega (to je u šéfů důležité, viďte?). Čím více ho budete znát, tím snáze to s ním budete umět.

Doporučuji nepouštět se do sporu. Pokud máte jiný názor, pak šéf k tomu svému má nějaké důvody, které neznáte. Může se odvíjet od „rozkazu“ z vedení, může to být produkt jeho celonoční práce, může to být cokoli, a proto v první řadě oceňte jeho pohled na věc, požádejte ho, aby vám o tom řekl více, a z toho poznáte, jak moc je ta jeho/její urputnost vážná. Vypíchněte klady jeho názoru a ruku v ruce mu povězte, jaká může mít úskalí, a navrhněte malou změnu s tím, že ji položíte k diskuzi, ať má šéf prostor ji rozvinout a převzít, tvořit s vámi.

Někdy se ocitnete v situaci, která je výjimečná. Prostě nesouhlasíte a přitom víte, že si musíte prosadit, co potřebujete. Jsou to právě ty situace „na život a na smrt“ a z tohoto pohledu vidím krásu v globálních firmách. Ta spočívá v tom, že i váš šéf má svého šéfa, což vám dává možnost jít v těchto situacích přímo za ním. Vůbec to není politické, vůbec to není férové vůči šéfovi, a dokonce to na chvíli pochroumá vzájemné vztahy, ale když je to právě ta nevyhnutelná situace, nemáte jinou možnost. Bohužel, takto to nejde dělat často.

V minulém roce jsem tuto možnost využil s tím rozdílem, že jsem šel až za šéfem šéfa svého šéfa. Ledy se hnuly, já dosáhl svého a vše šlo jako po másle. Někdo by si řekl: „Výborně.“

O týden později: Asi po dvouhodinovém „sprdávacím“ sezení ve třech (šéf mého šéfa, šéf a já) jsem si vyslechl snad vše, co jsem udělal špatně, jak se má chovat správný manažer, jak má správný manažer bránit firmu, a právě tento velmi nepříjemný pohovor mi otevřel oči, jak firma funguje politicky.

Blog naleznete na Facebooku:  Život korporátního vedoucího