Lidé a projekty

Jak se nám svět mění pod rukama

Publikoval Marek Navrátil28.7.2019

Marek Navrátil, psycholog a headhunter, se potkává s Michalem Pohludkou u kávy v centru Prahy. Běžná konverzace se mění na soubor Markových otázek navádějících Michala k odpovědím směřující k zamyšlení každého z nás. Na co se Marek ptal a hlavně, jaké odpovědi od Michala dostal, se dočtete v úžasném rozhovoru.

Jak se nám svět mění pod rukama 2 fotografie ve fotogalerii

Michale, my se dnes scházíme v jednom z dní, ohlášených jako ty nejteplejší letošního roku. U vedlejšího stolu na zdejší zahrádce hučí naplno klimatizace. Jedním slovem “vedro”. Jak ty vnímáš současnou dobu z pohledu změn v životním prostředí? Které jsou podle tebe těmi největšími? Co se podle tvého názoru mění ve světě okolo nás?

Já myslím, že se mění úplně všechno. Teplota je jen důkaz. V nedávném DVTV, nevím, jestli jsi ten díl viděl, byl Alexandr Vondra, a říkal úplně stejná slova jako Václav Klaus před deseti lety. A sice, že žádné globální oteplování jednoduše není. V rozhovoru popisoval, jestli onen efekt pramení u lidí, nebo je přírodní, jestli postupuje samostatně, nebo v cyklech. Ve výsledku žádný rozdíl neexistuje; jestli je to A, nebo B, prostě je to tady. Všichni to cítíme, všichni to vidíme. Je červen, je 35 stupňů, není voda, neprší. Lidé na venkově jsou rádi, když zaprší, a málem se za deště modlí. Změny se zkrátka dějí. Já nejsem odborník. Vědci říkají můžeme to ovlivnit, pak nemůžeme to ovlivnit... To je podle mě zástupný problém. Je úplně jedno, jestli věci můžeme ovlivnit, nebo ne. Pokud existuje možnost, že každý můžeme věci ovlivnit, tak začněme jednoduše u sebe. Tak se tvoří celky. A myslím si, že tento proces prostě musí jít odspodu, a ne svrchu.

Co pro to děláš třeba ty?

Co pro to dělám? Vážně stačí drobnosti. Před chvíli jsme se bavili o třídění odpadu. Třídí víceméně každý. Sprchuju se, nekoupu se. Sprchuju se rychle, ne moc.

Studenou vodou? (smích)

Snažím se. (smích) Už se mi daří jít i pod studenou a myslím, že to je zajímavá odbočka. Seděl jsem na kávě s Tomášem Krausem, mistrem světa ve skikrosu, který mě opravdu namotivoval. Říkal mi: “Michale, to Vám prostě změní život.” Já naprosto nesnáším studenou vodu. Ale začal jsem a teď už jdu do studené vody, i když se jdu koupat.

Jen tak? Nepustíš si teplou. (smích)

Pustím. Ale když se “hecnu”, tak jdu i do studené. To bych dřív neudělal. A myslím si, když se tedy vrátím k tomu oteplování a tak dále, že to musí jít odspodu, ale též i od autorit. Ne od politiků, ale od autorit, které jsou schopny ovlivňovat masy. A někteří to opravdu dělají, například různí influenceři. Nevím, jestli přímo ve svém životě, ale každopádně ovlivňují. A v tom vidím onen efekt.

Viděl jsem nedávno televizní reportáž o tom, jak moc Češi třídí odpad. Shodli jsme se na tom, že Česko je recyklující zemí. Myslíš si, že jsou mileniálové zodpovědní, nebo jsou naopak tak nezodpovědní a rozmazlení, jak se o nich říká?

Z mého pohledu je vnímám jako mnohem zodpovědnější, než jsme bývali my. Mnohem. A to právě díky sociálním sítím; žijí jimi a vše se na ně tudy hrne. To my jsme právě nikde nic neviděli, na zprávy jsme se nedívali, přes den jsme lítali venku nebo sportovali. A to uvědomění tam chybělo, nebo nebylo. A dneska tito lidé, děti nebo i starší, dvacet až třicet, prostě vědí, že mají třídit odpad. Vědí, že existuje globální oteplování. Vědí, co mohou udělat. A myslím si, že tato nová generace, pokud má k věcem motivaci, tak je dělá; a dobře. A to je ten rozdíl oproti nám. My jsme museli, oni mohou. A když mohou, tak konají.

Mě nedávno zaujal silný společenský tlak na společnost Apple a její nejpopulárnější bezdrátová sluchátka. Jde o skutečnost, že po uplynutí záruční doby přestanou tato sluchátka fungovat, a Apple tak uživatele vlastně nutí koupit si sluchátka nová, ta nefunkční neopravovat. Já tu vidím i ovlivňování běhu byznysu. Máš pocit, že některé byznysy se radikálním způsobem mění, právě pod tlakem veřejného mínění?

To určitě. Každá firma se snaží mít zelenou nálepku. I když se tak třeba nechová. Takový příkladem je IKEA. Firma se tak může chovat, nemusí, ale je to dle mého názoru jasný důsledek tlaku veřejnosti. A je nakonec dobře, že to tak je. Je to jako s občanským burcováním lidí. Efekt nemá, nebo nemusí mít, anebo nemusí být krátkodobý. Ale minimálně takové uvědomění stojí za to. Firmy tímto způsobem uvažují, chtějí takto uvažovat. I přesto, že tento přístup v tuto chvíli, v dnešní době jenom marketingově prodávají, za pět let může být situace jiná. Všechno má nějaké fáze, vývoj a myslím, že to je přesně to, co by mělo od takové společnosti zaznívat. Tlak na firmy by měl existovat. Konkrétně ta sluchátka z mého pohledu nejsou takový problém. Mnohem zásadnější jsou auta, chov hovězího, kde je produkce plynu CO2 mnohem větší. Směřovat tento tlak spíše masivnějším makro směrem, než tímto mikro směrem. Protože sluchátka zřejmě zemi nezabijí. Ne však jako precedens, ale jako příklad.

A když se vrátíme do těch firem; k čemu podle tebe povede to, že se střetávají generace? Generace, která odjakživa uvažovala o byznysu a o konzumu jako o, řekněme, samospasitelné strategii, je teď “oldschooler”. Často nemá dovednosti jako mají mileniálové a musí se přizpůsobovat jejich myšlení. Setkávají se tu dva názorové světy?

Staří stárnou, mladí taky stárnou. Staří budou odcházet, mladí budou přicházet. Myslím, že je to prostě koloběh, který na zemi vede k inovaci, k tomu, že firmy přežívají. Bohužel se rozmáhá trend vytvářet firmy, které jdou naší lenosti naproti. Tím myslím všechny ty technologické firmy, ať je to Google, ať je to Apple, Facebook, a tak dál. Nepotkáváme se s lidmi, stačí nám vidět vše z pohodlí domova. A toto všechno tvoří mladí lidé. Ti, kteří jsou inovátoři, znají směr, žijí tím a nemají v hlavě myšlenku “mně těch sto tisíc každý měsíc na účtu stačí”. Jdou hodnotově, nejdou pragmaticky. Zaplať Pánbůh za ně, protože jsou hybnou silou pokroku. 

Nicméně, stále asi existují velké společnosti, které na spotřebu cílí. Na spotřebu jako hlavní mechanismus jejich fungování a udržení. S tím se asi těžko něco v nejbližším časovém horizontu stane. Já jsem zachytil zprávu, že je tomu skoro čtyřicet let, konkrétně od roku 1983, co byla naměřena v Česku stejně vysoká teplota v tuto roční dobu, jakou měříme dnes. Co se za těch čtyřicet let změnilo? Nemyslím tím politický režim, to je myslím jasné. Ale třeba změny z pohledu udržitelnosti zdrojů, které má společnost k dispozici.

Já myslím, že tato puzzle je mnohem širší a mnohem komplikovanější. Máme mnohonásobně víc lidí na planetě. Z pohledu byznysu najdeme firmy, které cílí na spotřebu, a trend vývoje populace jim nahrává. Mají nové trhy, Čínu, Indii, a pouze přesouvají svůj byznys někam dál. Na druhou stranu přicházejí nové firmy, které jsou technologicky významné, hledají nové segmenty, a tak dál. A tyto firmy, myslím si, budou měnit zažité prostředí, dříve či později. Myslím to byznysové, jako takové. Firmy zanikaly. I ty, o kterých jsme si mysleli, že nemohou nikdy zaniknout. Banky zkrachovaly. Technologické firmy jako NOKIA a jiní zkrachovaly též. Protože nešly s pokrokem. A přitom spotřebu měly a miliardy lidí také měly. Takže paradoxně stačí drobnost. Firma nevěří inovaci, nevěří pokroku a může se zabít jako taková. Z celospolečenského pohledu si myslím, že za čtyřicet let se nejvíc změnila míra globalizace. Mění jak jedince, tak společnosti, státy. Hranice se mažou, neexistují státy a už se vnímáme jenom jako lidé na planetě. Proto mluvíme o globálním oteplování a mluví spolu Čína s Amerikou, což dřív bylo nemyslitelné, a řeší globální problémy, které se dříve neřešily. Myslím si, že doba je úplně jinde, a jsem zvědavý, kde budeme například za deset, patnáct let. Nebo i za pět. 

Zmínil jsi podstatnou věc, a to jsou technologie, které nás propojují, které přinášejí zásadní inovace. Přesto existují i nadále firmy, které chtějí své zaměstnance koncentrovat na jednom místě a řídit je tzv. po staru. Úkolovat je, kontrolovat je. V některých firmách chybí prostor pro to, aby se zaměstnanci mohli rozvíjet, aby svou kreativitu mohli projevovat. Navíc my Češi jsme takoví Švejkové, my systém nemáme rádi. Jak vnímáš Čechy v korporacích, v úžasných, klimatizovaných a krásně zařízených kancelářích? Není to už anachronismus? Nemění se doba i z pohledu manažerského stylu?  

Mění. A zrovna dnes jsem viděl zajímavou větu; manažer má lidi, aby pracovali pro něj, a leader má lidi, pro které on pracuje. A to je ten rozdíl. A i v Čechách nebo kdekoliv jinde budou fungovat oba dva protipóly. A dobře. Záleží na povaze byznysu. Na druhou stranu, pokud chce firma dlouhodobě přežít, musí inovovat. Pokud chce inovovat, musí mít myšlenky. Pokud chce mít myšlenky, musí mít lidi a musí mít motivované lidi. A pak to jde. Některá povaha byznysu je taková, že lidi musí být zavřeni v office a sdílet ty zkušenosti. A některá povaha byznysu je taková, že můžou být doma a můžou si zaskypovat a funguje to. Musí prostě najít ten balanc, jak lidi namotivovat a jak lidi mít nebo nemít spolu. Sociální aspekt. Já teď pracuju sám a vnímám to jako důležitý aspekt. A pak se přidává, jak jsi říkal, ta povaha česká. Ta je specifická. K nám IT firmy posílají beta verze, protože my chceme všechno překračovat. Všechna pravidla jsou taková, že v nich hledáme kličky. My pravidla prostě nemáme rádi, nemáme rádi nadvládu manažerů, korporací, firem, protože to tak vždy bylo už historicky. Ať někdo říká, že ne, ale my jsme xenofobní. Poláci jsou Poláci, nemáme k nim lásku, Němci to stejné. Slováci, ti udělali chybu, že se od nás odpojili. Rakousko zplodilo Hitlera. Maďaři, to jsou prostě Maďaři. Nemáme národ, ke kterému bychom vzhlíželi. Česko je Česko a nacionalismus je zde podle mě tak silný, že korporace to s námi prostě mají těžké. Odtud vzniká ten pojem švejkovství, odtud vznikají blogy a různé odboje, v nichž jsme rádi, že v tom nejsme sami a stmelujeme se zespodu. Ve výsledku stejně nic neuděláme, protože tak to máme historicky zakořeněno. Ale máme to rádi, ten černý humor, ten odboj, tuto formu odboje. 

To jsem rád, že to říkáš, protože chci navázat na to, co tě, možná tři, možná více posledních let, definovalo. A sice tvůj blog, facebookový profil “Život korporátního vedoucího”. Tehdy jsi ten systém nahlížel zevnitř, byl jsi jeho součástí. Glosoval jsi ho v jakési anonymitě, až bych řekl odbojářské nebo guerillové formě. Vnímáš v současné době nebo při ohlédnutí zpět věci jinak, protože už v korporaci nejsi? Vidíš například přínos tvého blogu v něčem konkrétním, co pomohlo lidem?

Určitě. Všechno má své fáze. V té první jsem blog založil a popisoval nesmyslnost korporací na reálných příkladech, i obecně. A lidé měli ohromnou radost, že v tom nejsou sami. Zjistili, že to všude funguje stejně blbě, nebo stejně dobře. A že se nad tím nemusí pozastavovat, nemusí vkládat energii do toho, aby bojovali proti. Protože pokud půjdou z firmy A do firmy B, tak budou mít úplně stejné problémy. A pak si řeknou: “No jo, ale práce je práce a můžu žít trochu jinak, než prací.” Ideální je žít paralelně a propojit práci se soukromím. Užít si práci, protože v práci trávíme obrovské množství času. Pokud mě práce baví, tak život má smysl. Protože objem hodin za měsíc, za rok, je enormní. Jediná rada je, aby ten, koho práce nebaví, odešel a dělal něco, co má smysl. V další fázi už mi “hejtování” zevnitř bylo málo. Přibylo hodně followerů, četlo mě více lidí. O to víc jsem měl potřebu lidi inspirovat, propojovat nebo dělat věci tak, aby měly přidanou hodnotu, ať už charitativní, inspirativní, motivační… A tak jsem se od hejtování překlopil více k této motivační stránce. Protože ta má mnohem větší efekt, pozitivně ovlivňuje masy. Říct má to smysl žít tak, jak chcete. A oproti tomu, jsme v tom všichni, tak nebrečte.

Říkáš tedy, že možná ta energie vzdoru ti pomohla najít nový úhel pohledu na tvou další profesní dráhu. Z korporace jsi odešel přibližně ve stejnou dobu, kdy jsi udělal coming out Michala Pohludky jako ŽKV. Teď se realizuješ jinak, jsi úspěšným konzultantem. Jak se tedy díváš na podobné projekty, které vídáš v současné době? Jeden nejmenovaný projekt se profiluje na sociálních sítích velice podobně, jako jsi se kdysi profiloval ty, a začíná být velice populární.

Podle mě je každá aktivita podobného charakteru, pokud motivuje nebo inspiruje lidi, dobrá. Z mého pohledu jsou v tuto chvíli autoři v té první fázi. Poukazují na nesmyslnosti, je to velmi podobné. Jen používají jinou platformu a jsou to jiní lidé. Lidé, kteří neznali ŽKV, se v tom vidí, a má to stejný efekt jako u mě: nejsme v tom sami a máme radost, že v tom nejsme sami. Je to vlna odboje. Myslím si, že i tento projekt přejde do další fáze, kdy se překlopí v něco, pevně doufám, inspirativního. Protože u tohoto typu projektů je životní cyklus poměrně krátký. Myslím si, že tento projekt je hodně marketingově řízený, což znamená, že, jak pevně věřím, projde do fáze, kdy dá lidem, větší mase, ještě víc než teď.

 

Pojďme se možná spolu dotknout tématu autenticity. Měnit systém anarchisticky, s šátkem na tváři, je něco jiného, než si ho sundat a být sám za sebe, za Michala Pohludku; konzultanta, který pomáhá firmám k lepšímu fungování. V čem vidíš výhodu nebo snad i nevýhodu autenticity? V tom smyslu, že nemůžeš nic říci, aniž by sis uvědomoval dopad svých slov? Musíš kalkulovat?

Já bych to opět rozdělil. Jedna rovina je „populistická“. Skrze blog a veškeré aktivity se snažím ovlivňovat lidi, v pozitivním slova smyslu. Druhá rovina je profesní. Kdy jsem už opravdu v nějaké firmě nebo s nějakými lidmi a snažím se jim pomoct. A tyto roviny jsou myslím úplně jiné. Když se zaměřím na tu profesní, jde mi o celý koncept. Chci zužitkovat zkušenosti, které mám, a pohledy, které mám. Pokud pohledy, které oni chtějí, nemám, tak jim doporučím lidi, kteří je mají. To je myslím naprosto čistý koncept; nehrát si na to, že umím vše. Umět vše je chiméra, to neexistuje. Naopak jde o to spolupracovat s lidmi, kteří umí mnohem víc než já. V maximálním množství odvětví, ve kterých já se třeba nepohybuji.  Propojovat. Propojovat tak, aby klient nebo firma byli ve výsledku se službami spokojeni. A tím nemyslím služby z mé strany, ale od těch lidí kolem mě.

Svět marketingu nebo značek se za poslední roky hodně proměnil. Někdy se také mluví o diktátu čtyř velkých značek: Google, Facebook, Apple, Amazon. Myslíš si, že ještě existuje prostor, kde se značka může profilovat a fungovat nezávisle na zmíněné velké čtyřce? Nebo se byznys musí přizpůsobovat těmto firmám a jít v souladu s jejich mainstreamem?

Já myslím, že kdybychom si sedli před deseti lety, tak bychom vyjmenovali jiné čtyři firmy a mohli bychom se ptát úplně stejně. V té době prostě Amazon nebyl, kde je dnes, Google taky ne, takže odpověď je ano. Myslím, že za deset let to bude jinak. Rozdíl oproti těm deseti letům zpět je, že tyto velké firmy extrémně, ale extrémně investují do inovací a snaží se hledat nové segmenty, nové trendové věci. A všechny čtyři jdou naproti lidské lenosti. Facebook - nemusíme se scházet, můžeme to dělat z domova. Amazon - můžeme kupovat z domova. Google - všechno vyhledám z domova a všechny přidané služby jsou napojené. A Apple je Apple, nepotřebuje vysvětlení. Přišel s novým konceptem marketingu. Dělá to dobře a ví, že to dělá dobře. Protože dá lidem “proč”, proč by „to“ měli chtít. 

O tom ostatně píšeš i ve své poslední knize, v níž se Applem hodně inspiruješ a komentuješ jeho postup. Sám jsi začal v poslední době více sportovat, jsi „applista“, aktivní sportovec, zaznamenáváš si svou aktivitu. Baví tě být aktivním člověkem?

Rozhodně. Já jsem sportoval od dětství a to člověk nezapomene. Paradoxně, že člověk sportoval, zapomene až v době, kdy začne pracovat. Je to takový obrácený efekt. A bohužel je v korporacích i kdekoliv jinde. Když člověk vyjde ze školy a jde někam pracovat, tak platí známé pravidlo, že korporace mladé prostě vysaje. Ono to tak je. Mladí pak nemají čas na nic. A pak v nějakém “pozdějším”, středním věku si řeknou: ”Ale já jsem sportoval, já jsem žil, já to chci zpátky.” A to se děje u mě. Já jsem sport odhodil na nějakou dobu, věnoval jsem se práci. To je špatně. Myslím si, že sport je nedílnou součástí zdraví. Nejen života, ale zdraví, jak toho mentálního, tak i toho fyzického. 

Jsi optimista ve vztahu k Čechům. Blíží se čas letních dovolených, všichni Češi se 30.6. nebo 1.7. sbalí, řečeno s nadsázkou, odjedou někam do Chorvatska se svými lunchmeaty nebo na chalupy někam na venkov. Mění se životní styl Čechů?

Mění, mění. Každý si „to“ počítá. S nadsázkou řečeno, oproti deseti, pěti letům zpátky, každý má chytré hodinky, které stojí někdy i pár korun. Počítají si kroky, hlídají se. Jsou různé mánie ve firmách, jsou kluby. Běhají, jezdí na bruslích, na kolech. Je to čím dál levnější (aktivnější). A to, co platilo dříve - že Češi jsou ten nejobéznější národ - možná ano, možná pořád ano, opravdu nevím. Ale myslím si, že se budeme pořád lepšit, že i lunchmeaty v Chorvatsku skončily. Už i tam si lidé berou boty a běhají tam po kamenech, po pláži.

Díky za tvůj čas.

Foto: archiv

Děkujeme za redakční úpravu Anetě Dvořákové https://www.linkedin.com/in/advorakova

Komentáře (0)

Pro přidávání komentářů musíte být přihlášeni.

Partneři magazínu
další partneři
© 2017 BYZMAG.cz, Všechna práva vyhrazena.
made with    by esmedia