Katalánská krize

Katalánský parlament v pátek 27. října vyhlásil nezávislost na Španělsku. Reakce z Madridu přišla téměř okamžitě. Aktivace článku 155 španělské ústavy, který umožňuje vládě po předchozím schválení Senátem přijmout opatření potřebná k vynucení plnění práva. Španělská vláda tak převzala kontrolu nad katalánskými úřady, katalánská vláda byla sesazena, parlament rozpuštěn. Na 21. prosince jsou stanoveny předčasné volby. Odvolán bude také šéf tamější policie. To vše je následkem referenda o nezávislosti Katalánska, které proběhlo 1. října. Toho dne katalánská krize upoutala velkou mediální pozornost, které se jí do té doby až tolik nedostávalo. Proti účastníkům referenda totiž byla španělskými složkami užita hrubá síla v podobě, která do civilizované Evropy asi tak úplně nepatří.

Proč vlastně Katalánsko touží po samostatnosti?  

Katalánský předseda vlády Carles Puigdemont už dlouho tvrdil, že Katalánsko má morální, kulturní i ekonomické právo na sebeurčení. V posledních letech navíc separatisté vidí nezávislost jako způsob, jakým by se mohli zbavit španělských ekonomických problémů. Mají zkrátka pocit, že vzhledem k jejich bohaté produkci je pro ně setrvání v současném stavu ekonomicky nevýhodné. Podpora nezávislosti vzrostla také poté, co španělský ústavní soud kontroverzně pozměnil katalánský statut autonomie. V roce 2006 vznikla jeho reformovaná verze, která definovala Katalánsko jako národ a dávala regionální vládě větší moc. V roce 2010 však ústavní soud v Madridu zrušil část statutu s odůvodněním, že neexistuje právní základ pro uznání Katalánska jako národa. Konflikt však sahá daleko do historie. Katalánci vzpomínají na represi pod diktátorem Franciscem Francem, který brutálně potlačil katalánskou kulturu a autonomii, což trvalo od konce třicátých let minulého století až do roku 1978.  

Pochybení španělské vlády 

Celá krize bývá představiteli separatistů prezentována jako boj Katalánců proti španělské nadvládě, dle jiných zdrojů je však situace jiná, zdaleka ne všichni Katalánci totiž po samostatnosti skutečně touží. K referendu se jich navíc dostavilo jen 43 %. V reakci na něj však španělská vláda udělala velkou chybu. Referendum bylo v rozporu se španělskou ústavou, stačilo tedy prohlásit ho za neplatné. Jeho potlačení hrubou silou totiž nevrhá na španělské představitele zrovna dobré světlo a zastáncům katalánské autonomie tím nahrává. Zajímavý je také přístup ostatních západních zemí. Jelikož pro Evropskou unii by odtržení Katalánska od Španělska bylo komplikací, téměř nikdo si nedovolí kroky Madridu kritizovat. Kdyby se taková situace odehrála někde na blízkém východě, jistě by o výroky ohledně porušování lidských práv nebyla nouze. Na závěr nezbývá než podotknout, že eskalace konfliktu až do podoby nějaké občanské války v ulicích není příliš pravděpodobná. Separatisté se však s neúspěchem z dlouhodobého hlediska nejspíše nesmíří, takže se problém nedá považovat za vyřešený. Nabízí se tedy otázka, zda by si španělská vláda neměla z této situace vzít ponaučení a Kataláncům začít více naslouchat. Snahy o dialog totiž v uplynulých letech nebyly vyvážené, což logicky vedlo ke stupňování nespokojenosti až do současné podoby.

Foto: Image credit: "DinoGeromella"/Getty Images