Lidé a projekty

Pavel Trčala – sportovec, majitel sportovní firmy

Publikoval Michaela Lejsková4.12.2017

Narodil se v Brně, vystudoval ekonomii ve Washingtonu, kde také začal svou pracovní kariéru ve Světové bance. Jeho profesní život zasáhly pomluvy, které rozpoutal tisk po jeho návratu z Mount Everestu, který zdolal jako náš nejmladší horolezec. Vrátil se domů a začal se věnovat tomu, co má nejraději – sportu. Založil společnost CITY SPORTS, zaměřenou na poskytování sportovního vyžití. Díky cenové dostupnosti a komfortním službám je její součást CITY SKI naším největším poskytovatelem jednodenních lyžařských zájezdů. Angažuje se i v dalších aktivitách – postavil vlek na vodní lyžování na Brněnské přehradě, bojuje o povolení vybudovat v Brně sjezdovku. Pro zahraniční televizi připravuje sportovní cestovatelský seriál.

Pavel Trčala – sportovec, majitel sportovní firmy 10 fotografií ve fotogalerii

Je reálné všechny sporty dělat na vysoké úrovni?

Myslím, že například pro výchovu dětí je důležité být sportovně všestranný. Není ale reálné dělat více než dva, maximálně tři sporty na nějaké vyšší úrovni. Pro mě jsou celoživotními favority lyže, surf, kolo. Taky se snažím skoro každý den plavat.

Jaké jsou vaše největší sportovní úspěchy?

V žákovských kategoriích to byly závody v lyžování. Myslím, že jsem vyhrál přebor Brna a nějaké krajské závody. Na stará kolena se mi párkrát podařilo získat zlato v kategorii Masters. Na kitesurfu jsem stál jednou na bedně v rámci Evropského poháru. Na horském kole jsem vyhrál Mid-Atlantickou sérii. To vše jako amatér. Sport byl a je pro mě naprosto nedílnou součástí života, ale vždy vedle studia a práce.

Jak jste se dostal do Ameriky?

Na gymnáziu jsem získal akademické stipendium. Kdybych žil podruhé, zkusil bych to na sportovní stipendium jako lyžař. Sport se v USA bere na vysokých školách opravdu vážně, a když jste v závodním týmu, tak máte o vše postaráno. Procestoval jsem celé Spojené státy a všude jsem i sportoval.

Kde jste sbíral své první horolezecké zkušenosti?

Asi ve druhé třídě jsem s lyžemi na rameni vylezl na Praděd. Na gymplu jsme jednou byli ve Vrátné a nejela lanovka, tak jsem si připnul lyže na batoh a vyšlápl těch skoro tisíc výškových metrů na Kriváň a sjel to ve volném terénu dolů. Na svůj školní batoh jsem si ručně našil boční popruhy, aby se k němu daly připnout lyže. To už jsem věděl, že chci lézt po horách a sjíždět je na lyžích.

Jako nejmladší Čech jste v roce 2005 zdolal nejvyšší horu světa. Jaké jste očekával reakce po svém návratu domů?

Pozvali mě do televize a Standa Bartůšek mi gratuloval v pořadu Branky, body, vteřiny. Druhý den ale přišly pomluvy, na které jsem nebyl připraven. Od gymnázia jsem žil ve Spojených státech a neznal jsem domácí horolezeckou scénu. V USA, když něco dokážete, tak vás poplácají po zádech a fandí vám. Američané jsou obecně mnohem víc přející než obyvatelé České republiky.

Za lháře vás prohlásili jednotliví horolezci, horolezecký svaz i tisk. Proč myslíte, že se to stalo a co jim nejvíc vadilo?

Nejprve mě chtěli vyhodit z horolezeckého svazu, ale pak zjistili, že jsem vůbec nikdy nebyl jejich členem. Nepatřil jsem k žádné partě, nikdo mě neznal, a najednou jsem vylezl na Everest. V tom roce se o Everest pokoušelo několik skupin z České republiky a já jsem měl to štěstí a byl jsem jediný, komu se podařilo dosáhnout vrcholu. Neměl jsem žádné velké sponzory a Everest byl do té doby prezentován jako extrémně drahá záležitost. A najednou tam vylezl kluk z Brna ve staré péřovce, ve které jeho tatínek chodil venčit psa.

Jaké důkazy vaši kritici předložili?

Naprosto žádné! Jen napsali, že na fotce z vrcholu nemám na sobě právě tu péřovku, takže to nemůže být vrchol, protože je tam přece zima. Péřovku jsem samozřejmě měl, ale při finálním výstupu na slunci bylo relativně teplo, tak jsem ji dal do batohu. Na vrcholu jsem tedy vyfocen ve fleecové bundě, kterou vyrobili v Prostějově a věnovali mi ji na expedici. Byla velmi kvalitní, takže to bylo takové mé poděkování.

Jaký měly tyto pomluvy dopad?

Naprosto zničující, protože pro laickou veřejnost byl tento argument jaksi uchopitelný. Každý si myslí, že na vrcholu musí být minus třicet. Samozřejmě v noci je tam minus třicet, ale přes den na sluníčku může být třeba jen minus pět. A ten den bylo relativně teplo. To potvrdili i další horolezci, kteří tam byli se mnou.

Jak jste je našel?

Existuje ověřovaná databáze himálajských výstupů v Káthmándú, kde jsem uveden.

Proč jste se soudního rozhodnutí ve váš prospěch domohl až po jedenácti letech?

Proti původním nařčením se nedalo soudit, protože všechna média to napsala nepřímo. Až najednou, po šesti letech od výstupu, v době, kdy mělo město Brno schvalovat pronájem pro náš sportovní areál, vyšel v MF Dnes článek, který totálně diskreditoval mou osobu, a ve kterém mě novinář Robert Sára popsal jako podvodníka a „lžihorolezce“. Město tehdy projekt neschválilo. Dozvěděl jsem se o tom až později, ale lidé, kteří projekt podporovali, mi řekli, že to asi bylo napsáno na objednávku.

Nevzdal jste to a soudil jste se s MF Dnes a nakonec se MF Dnes musela omluvit. Změnilo to nějak váš život?

Život s pomluvou je jako život s nevyléčitelnou nemocí. Stav se může někdy přechodně zlepšit, ale není a nebude nikdy možné virus absolutně vymýtit. Někdy uplyne pár let a myslíte si, že už je vše v pořádku a pak se to objeví zase. Například když chce konkurence zablokovat nějaký můj sportovní projekt v nějakém městě, pošle radním články, které mě popisují jako podvodníka.

Měl jste šanci si to se svými kritiky nějak vyříkat, omluvili se vám?

Pomluvili mě zejména ti, kteří na Everest nevylezli. Nikomu se nechce uznat chybu. Jediným horolezcem, který na Everest vylezl a původně mě pomluvil, byl Radek Jaroš. Ale ten se mi nyní veřejně omluvil v rámci článku v časopise Lidé a hory. Uznal, že se nechal unést okolím a vyjadřoval se k mému výstupu, i když neměl dostatečné informace. Radek se zachoval jako chlap. Vážím si toho.

Zanevřel jste kvůli tomu na horolezectví?

To ne, ale asi se na tento sport dívám trochu jinak než jako nadšený kluk, který sbíral vrcholy. Horolezectví, tedy zejména to osmitisícové, je vysoce rizikové. Statisticky je výstup na Everest nebezpečnější než Formule 1. Je to vlastně i docela sobecký sport – děláte to jen pro sebe, a pokud by se něco stalo, způsobíte neuvěřitelnou bolest blízkým. I přesto asi ještě polezu na další hory, protože je to pro mě výzva.

Co byste při současných zkušenostech udělal, abyste se podobným nepříjemnostem vyhnul?

Nenechal bych se podvést jedním podlým irským horolezcem, který využil mé neznalosti a vyměnil se mnou kyslíkové bomby. Zdálo se mi to výhodné, vyměnil jsem těžší za lehčí, ale nevěděl jsem, že ta, kterou mi dává, je ve vysoké nadmořské výšce nefunkční. Velkou část výstupu a celý sestup jsem proto absolvoval bez kyslíku. Kvůli tomu jsem dostal výškovou nemoc a omrzly mi prsty na nohou. Kdybych neudělal tuto chybu, zvládl bych jít stejně rychle jako můj kamarád Julian a jeho šerpa. Došli bychom na vrchol společně, vyfotili bychom se, natočili video a můj život by byl úplně jiný. Za normálních okolností je výstup na Everest naprosto úžasným startovacím můstkem pro kariéru. Já jsem po Everestu neměl vůbec šanci. Byl jsem totálně diskreditován.

Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré...

Ano, říká se, že co vás nezabije, to vás posílí, ale tak úplně pravda to není. Jasně, když nevyhraju závod, tak se o to pokusím příště a už budu třeba vědět, jak na to. Ale co se týče pomluv – zlé věci jsou zlé, a kdyby se nestaly, tak by byl život lepší. Proti pomluvě je člověk naprosto bezbranný. Extrémně poškodily můj profesní život. Studium v USA byla opravdu tvrdá práce a celý život daleko od rodiny znamenal mnoho odříkání. Byl jsem velmi ambiciózní a ve dvaceti třech letech jsem pracoval ve Světové bance a měl plat nesrovnatelný s možnostmi v Brně nebo v Praze. Po Everestu jsem měl nespočet pohovorů. Všem se líbilo, že umím jazyky, a že mám školu z USA. Ale pak si přečetli, že jsem podvodník, a práci jsem nedostal.

Přinesla vám celá ta záležitost něco pozitivního pro váš další pracovní život?

Pracoval jsem pak v Londýně, ale i tam mě to dostihlo, když vedení informovala jedna kolegyně, která dříve pracovala pro MF Dnes. Nakonec jsem hodil kravatu do Temže, vrátil se domů a založil svou sportovní firmu. Přestal jsem se snažit o kariéru v korporátu a začal dělat to, co mě baví – projekty, které umožňují lidem sportovat a cestovat a inspirují je k těmto aktivitám. Pozitivní samozřejmě je, že mohu být ve svém rodném městě a tedy blíž rodině. Ale všechny ty roky studia a práce přišly do určité míry vniveč. Srovnal jsem se s tím, ale mé rodiče to velmi mrzí a je jim to líto.

Jak využíváte ve svém profesním životě své zkušenosti ze studií a ze sportu?

Při studiu ve Spojených státech jsem se naučil zkoumat, psát, prezentovat. Někdy mě mrzí, že nemůžu pracovat v mém oboru ekonomie, ale třeba se k tomu někdy vrátím. Ze sportu čerpám každý den. Dělám věci, které mě baví, a věřím, že když je budu dělat dobře, tak budou bavit i ostatní. Žádný byznys jsem nerozjížděl s vidinou výdělku jako hlavního cíle. V podnikání nemusí být hlavním cílem profit, moje práce je moje hobby a mým vzorem je Radim Jančura, který nechce za každou cenu vydělávat, ale chce měnit věci k lepšímu.

Vedle vodního lyžování pořádáte například také lyžařské zájezdy. Vydělají si na sebe?

Když je dobrá sezona, tak ano. Na začátku bylo mým cílem poskytnout komfortní, jednoduše rezervovatelný, finančně dostupný a zábavný způsob jednodenního lyžařského vyžití, kdy se zákazníci nemusejí o nic starat. Ráno je naložíme do našeho autobusu, cestou je pobavíme naší show, pustíme zábavná videa, dostanou jako dárek časopis, najdeme jim partnera na lyžování a možná i na život. Můj záměr se podařil, zájezdy jsou velmi populární a jsme v tom největší v republice.

V USA jste studoval ekonomii, jste v této oblasti nějak aktivní?

Dříve jsem psal ekonomické články o různých zemích pro časopis Český export, teď už bohužel nestíhám. Kdybych měl čas, napsal bych knížku o tom, jak byla naše země ekonomicky vykradena. Naši potomci budou za krátkozrakost postkomunistických papalášů platit krutou daň. Evropská integrace je potřebná, ale EU není jen naše výhra, jak je často prezentováno. Je to výhra Západu, který získal odbytiště pro druhořadé produkty a levnou pracovní sílu, která je stejně a často i lépe vzdělaná než ta jejich.

Jaký je zásadní rozdíl mezi podnikáním v USA a v ČR?

Korupci jsem již zmínil, to je obrovský rozdíl. Samozřejmě i v USA funguje korupce, a to zejména na nejvyšších úrovních a často zaobalená do roušky lobbingu nebo sponzorování politických kampaní, ale normální menší podnikatel se s ní často nepotká. À propos, v USA má slovo podnikatel pozitivní nádech, v ČR může být vnímáno tak, že se člověk obohacuje na úkor ostatních, protože jeho příjem je vyjádřen jeho snahou a úsilím a ne platovou tabulkou.

Jak to děláte, že všechny své aktivity stíháte?

Nestíhám. Některé epizody seriálu jsou natočené déle než rok a stále nejsou sestříhané. Vždy přijde nějaký další podnikatelský projekt, nebo nějaká další dobrodružná cesta. Jsem perfekcionista a chci dělat věci dobře, a proto budou hotové, až budou hotové. Možná proto dokončím svou knihu o Everestu, až bude měsíc pršet a nebudu moct lyžovat, surfovat, jezdit na kole či stavět vleky a sjezdovky.

Jak se bude jmenovat a o čem všem bude?

The Summit. Vrchol. Bude tam cesta k horolezectví, dramatický výstup na vrchol, sestup, při kterém jsem o vlásek unikl smrti, a následná mediální bouře, která se snažila můj výstup zpochybnit. Zmíněna bude i soudní bitva a zadostiučinění v podobě omluvy MF Dnes. Bude to napínavé. Píšu to zároveň anglicky i česky. Ještě nevím, která verze by měla vyjít jako první.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: archiv

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře (0)

Pro přidávání komentářů musíte být přihlášeni.

Partneři magazínu
další partneři
© 2017 BYZMAG.cz, Všechna práva vyhrazena.
made with    by esmedia