Adéla Pečlová: Architektka, která se dala na dráhu šperkařky

Jak jste si našla cestu k výrobě šperků?

Pokud se ohlédnu úplně na začátek, myslím, že to byla potřeba sebevyjádření. Vyrobit to, po čem sama toužím a nabídnout to ostatním. Vytvořit si vlastní prostor, najít si své místo a dělat to, v čem jsem dobrá. Nepocházím z umělecké rodiny, nemáme v ní ani nikoho na volné noze. Cestu jsem si musela prošlapat krok za krokem po svém.

Vystudovala jste ale architerkturu...

Ano, bylo to i opozitum ke studiu architektury na ČVUT, které bylo ve znamení velkého množství práce, kterou nám ukládali domů. Neustále sezení, koukání do počítače, počítání příkladů a plnění termínů mi dalo řád. Krásno jsem mohla uplatnit na papíře co se týče architektonických návrhů, chyběly ale reálné objekty. Něco hmatatelného.

Tak jsem se postupem času přemístila z pokoje s korálkama k tátovi do garáže s pilkou na železo a řezala první hliníkové zapínání. Uplatnila jsem své technické znalosti, přesnost a preciznost. Vznikaly první kusy šperků, jejichž základem jsou dodnes skleněné kuličky. Začala jsem si tvořit vztahy na Severu Česka ve sklárnách. V Praze jsem vyhledávala spolupracovníky na focení. Vyrobila jsem si sítě, které se postupně rozrůstaly.

Jaké vaše šperky jsou? Čím jsou jedinečné? Co se v nich odráží?

Mé šperky jsou šperkem, ale i objektem, drobnou architekturou na těle. Jejich specifikum je v použitých materiálech a v čistotě zpracování. Je na nich zřetelná materiálová i tvarová vyváženost, minimalismus a hravost. Odráží se v nich mé vnímání estetiky.

S jakými materiály pracujete nejraději?

Nejraději pracuji s ušlechtilými materiály, především se sklem. Beru ho jako materiál velmi křehký, ale odolný a krásný. Nese v sobě historii naší země, která bývala sklářskou velmocí. Je v něm uložena i řemeslná zručnost zdejších obyvatel. Nyní jsem se zaměřila na práci s drahými kovy, které vytvářejí tělo pro sklo nebo perly.

Jaký šperk jste právě dokončila a na kterém v současné době pracujete?

Nedávno jsem dokončila stříbrný prsten z kuličkového řetízku s perlou, který byl vyrobený na zakázku. Nyní se chystám odpočívat a v novém roce dopracovat kolekci ze stříbra a perel. V ní bude i náhrdelník na zakázku, který se má stát rodinným šperkem.

Co vás přimělo udělat z koníčku zdroj své obživy? Jak těžké je na tomto poli uspět?

V současné době jsem architektka a designérka šperku. Jsem rozkročená mezi dvěma profesemi, které se v mém případě navzájem doplňují a dávají mi odstup a volnost jedna od druhé. Nemám jasně danou “nálepku”. Pracuji na tom, co mě baví a v čem mohu uplatnit svůj talent a cit. Ráda spolupracuji s dalšími lidmi, architektura i šperk mi dávají tu možnost.

Dlouhou dobu jsem si myslela, že být designérem je jednoduché. Není to pravdou. Je nutné nebýt jenom designérem, ale i dobrým managerem, řemeslníkem a psychologem nebo mít k sobě lidi, kteří vám v těchto ohledech pomohou. Nemyslím si, že úspěch jednotlivce stojí jen na něm, to je mylná představa.

Udělala byste někdy něco jinak?

Co bych udělala jinak? Snažila bych se uvědomit, že jediné překážky a limity nejsou ve vnějším světě, ale pouze v mojí hlavě.

 

Děkujeme za rozhovor a přejme hodně úspěchů!

 

Foto: Tomáš Hejzlar a Anežka Horová