Česko, připrav se na „peníze z vrtulníku“

Ministryně financí Alena Schillerová včera potvrdila, že stát zvažuje možnost „znárodňování“, tedy přechodného kapitálového vstupu do strategických podniků.

Nebývalé situace si žádají nebývalá řešení. A současná situace vskutku nebývalá je. Mezinárodní měnový fond prognózuje, že česká ekonomika vykáže letos kvůli koronaviru svůj historicky rekordní propad, o 6,5 procenta. Půjde ještě o hlubší pád, než jaký mají dle MMF zaznamenat ekonomiky zbývajících zemí Visegrádské skupiny.

Přesto, je situace až tak nebývalá, že si žádá hned „znárodňování“?

Předně, nejde o znárodňování v duchu dění po únoru 1948. Úmysl české vlády není ve světě ojedinělý. Například italská vláda už minulý měsíc zahájila proces převzetí dopravce Alitalia. Řím bude aerolinky vlastnit, dokud se nenajde kupec. Německá vláda je zase připravena získat kontrolu nad dopravcem Condor, který býval součástí impéria zkrachovalé cestovní kanceláře Thomas Cook. Spekuluje se i o tom, že bude třeba „znárodnit“ aerolinku Brussels Airlines. Dokonce i australská vláda prověřuje možnost převzetí leteckých dopravců, zejména dvojky v zemi, Virgin Australia. Americké ministerstvo financí pak v rámci záchrany zřejmě získá jednotky procent největších aerolinek v zemi, American Airlines, United, Delta a Southwest.

Samozřejmě, převzetí firmy vládou by měl být opravdu až krajní krok. Státní vlastnictví firem je totiž často značně neefektivní, takže celospolečensky může být přínosnější žádné „znárodňování“ nepodnikat a kolabující firmu ponechat svému osudu. Vláda „znárodněním“ může zachraňovat dopravce, který by v běžné tržní soutěži nepřežil. Ovšem, jak vidno, i vlády tradičních tržních ekonomik se neváhají dále zadlužit a kolabující firmě „znárodněním“ alespoň prodloužit život. A nakonec nepůjde jen o letecké přepravce. I když ti jsou zvláště lákaví. Mají svůj bezpečnostní význam, jak to pozorujeme v přímém přenosu v době koronavirové, kdy třeba i aerolinky Smartwings zajišťovaly část repatriačních letu, tedy dopravovaly Čechy uvízlé v dálavách zpět do domoviny. Vlajkové aerolinky jsou nepochybně také určitou národní chloubou, což je pro politiky zvláště atraktivní také v této době, kdy se nálada lidu odvrací od globalizace a zesíleně akcentuje národní identitu. 

Třeba Itálie je v poměru k HDP více než čtyřikrát zadluženější než Česko, přesto Alitalii zachraňuje. Ani nejzadluženější vlády světa tedy zatím od „znárodňování“ neodrazují jejich olbřímí závazky. Česko se tedy v rámci mezinárodní situace těžko může vymykat. To spíš, pokud by žádnou možnost „znárodnění“ nepřipustilo. V porovnání s Itálií a s většinou dalších zemí EU má Česko na takový „špás“ dost konvenčních zdrojů. Může se totiž dále masivně zadlužit, aniž by se jeho dluh byť jen přiblížil polovině dluhu italského.

Italský dluh navíc dále nabobtná, a rozhodně nejen kvůli převzetí Aliatalie. Bývalý italský premiér Mario Monti nedávno varoval, že pokud na sebe další díl spoluodpovědnosti za italský dluh nepřevezmou rozpočtově ukázněnější země ze severu eurozóny, zejména Německo a Nizozemsko, bude to znamenat smrt eura. Monti naléhá, aby tyto země umožnily vznik eurodluhopisu. Což v praxi znamená, že na italský dluh se bude skládat německý nebo nizozemský daňový poplatník. Berlínu či Amsterdamu totiž vzrostou náklady na obsluhu dluhu.

Eurodluhopis, označovaný nyní i jako koronadluhopis, by naopak zlevnil půjčování Římu, neboť ten by se mohl opřít o finanční sílu severních zemí eurozóny. Ani to však na zotavení italských veřejných financí stačit nemusí. Navíc i koronadluhopis může narazit v Bundestagu, který by jej zřejmě musel posvětit.

Itálii tak zřejmě nakonec bude muset pomoci nějaká neotřelá „magie“ v podání Evropské centrální banky. A zde musí zpozornět i Česko. Itálie a některé další evropské státy jsou totiž už tak předlužené, že nakonec jim nezbyde asi nic jiného než „shazování peněz z vrtulníku“.

Toto opatření – navzdory svému nešťastnému názvu a zažité představě – nespočívá nutně v tom, že by každému občanovi dané země (nebo dokonce soustátí) měla přistát na účtu určitá fixní suma peněz. Ve své podstatě totiž spočívá v tom, že vláda od centrální banky získá nově vytištěné miliardy eur, korun či jiné měny, aniž by je musela kdy splatit. Jde vlastně o věčnou půjčku nově vytištěných miliard, která – protože nebude nikdy splacena – nenavýší veřejný dluh ani o haléř.

Poměrně málo zadlužené Česko se k takovému opatření uchylovat nemusí. Na záchranu své ekonomiky má dost konvenčních zdrojů – může se citelně zadlužit, aniž by se mezinárodní investoři začali obávat možné platební neschopnosti. Vláda ČR a Česká národní banka by ovšem i tak měly co nejdříve odstranit případné legislativní překážky „shazování peněz z vrtulníku“.

Lze si představit, že již v dohledné době budou některé západní ekonomiky, a nejen Itálie, „znárodňovat“ a zachraňovat svá pracovní místa prostě tak, že jim na to centrální banka vytiskne peníze, takže se nezadluží ani o eurocent. Netřeba domýšlet, že Česko se v takovém případně ocitne hned ve dvojí nevýhodě, pokud tento trend vývoje v západních zemích nenapodobí. Jestliže totiž jiné západní ekonomiky budou „znárodňovat“ a zachraňovat svá pracovní místa, aniž by se přitom – díky „shazování peněz z vrtulníku“ – zadlužily, Česko se střelí do nohy jednak tím, že takové převzetí neprovede, a zadruhé tím, že i když jej provede, bude ho „po staru“ financovat dluhem. Český dluh pak může snadno růst rychleji než dluh jiných zemí, což jej relativně prodraží a vládě ztíží podporu ekonomiky při jejím zotavování z koronakrize.